Ve své bohaté historii nebyl nikdy dobyt, i když po jeho skalpu toužili i nenasytní a rozpínaví husité. Jednoduše si stále udržuje auru neproniknutelnosti s notnou dávkou tajemství.

S lomozem přicházející bouřky se okolím rozléhá i hněv loketského hradního purkrabího Půty z Ilburka (15. stol.). Nebohá žena, která je terčem jeho běsnění, marně žádá na nádvoří o odklad dlužených daní – živí pět dětí. Ortel je nemilosrdný:

„V žalář budiž vsazena, ženo neposlušná. Tak pravím já Půta, z moci krále purkrabí a výběrčí daní!“

Tvrdá slova úředníkova však ženu překvapivě nezlomí a s posledním zbytky sil vynese osudnou kletbu: „Půto, jsi nehodný a srdce máš z kamene, v kámen se tedy proměň sám!“ Další vteřinu napjatého ticha pak rozetne mohutný blesk a hrom.

Na místě krutého purkrabího náhle stojí rozžhavený kámen s elektrickým výbojem, jakoby spadl z nebes. Stal se Půta obětí kletby chudé vdovy, nebo na Loket spadlo cosi z vesmíru, co se slovy zoufalství možná nemá vůbec nic společného?

Do hradu pro jistou smrt

Hrad Loket působí nedobytně již svojí polohou. Není divu, že již ve středověku jsou na Lokti zřízeny mučírny inkvizitorů, které později vyústí v několikapatrové vězení a místo pro výkon práva útrpného.

Můžeme blíže poznat hrůzu lámání kolem, drcení paží či zazdívání provinilých žen, které se dopustily přečinu vraždy na vlastním dítěti.

Kobky, které pamatují nejtěžší chvíle provinilců, se vinou až k samotné skále v nitru hradu, kde jsou umístěny nehostinné a studené hladomorny. I po zrušení práva útrpného slouží hrůzostrašné podzemí jako vězeňské zařízení.

Úplné zrušení tvrdých káznic je nařízeno až v roce 1948, přičemž ještě v době protektorátu (1939–1945) jsou ve zdech Lokte vězněni antifašisté.

Utíkal ulicemi Štrakakal?

Jedna ze starobylých cel však údajně neobydlená nezůstala. Jejím dobrovolným nájemníkem má být prapodivný skřet s ještě podivnějším jménem Štrakakal. Přes den se má zjevovat v ulicích města Lokte a večer se prý opět uchyluje do hradu.

Skřítek zvaný Štrakakal přichází ke svému zvláštnímu jménu pravděpodobně z německého výrazu „schrecklicher Kerl“, tedy strašný chlap.

Podle legendy jde o rozcuchaného nevysokého mužíka v dlouhém modrém kabátu, jenž nosí v jedné ruce knihu a v druhé hřeben či kartáč. Honí především neupravené děti, které se pokouší kartáčem učesat a druhou rukou udeřit knihou do zad.

Cestou do dalších částí hradu trůní na nádvoří jiná mýtická figurka. Sošku pověstného vládce loketských skal a lesů Gottsteina nelze minout. Pokud se dotknete jeho kyje, budete mít smůlu, naopak pohlazení po vousech vám splní přání.

A některým z návštěvníků se prý jejich přání po návratu z Lokte skutečně plní! Přímo naproti mýtickému skalnímu bossovi se nachází studna, která prakticky nemá obdoby. Sahá do hloubky až 55 metrů!

Tyran, nebo meteorit?

Další cesta přes nádvoří vede do Hejtmanského domu, který skrývá hned několik podivuhodných tajemství.

Tím nejznámějším zůstává černý kámen, který se na Lokti objevil v roce 1422. Podle pověsti je pozůstatkem krutého Půty z Illburka, který byl proklet chudou vdovou. Ve skutečnosti jde pravděpodobně o meteorit, který shodou okolností dopadl na Loket.

Tuto myšlenku údajně poprvé vyslovuje německý profesor chemie Karel Augustin Neumann (1771–1866). Později je tajemný útvar o váze přibližně 100 kilogramů rozdělen na dvě části.

Objemnější kus cestuje do vídeňského Přírodně-dějepisného muzea, zatímco menší část zůstává na radnici v Lokti. I ten však postupně putuje pod ostří speciální pily, která ho rozporcuje na několik menších dílů, z nichž pak jeden míří do Národního muzea v Praze.

Osud dalších kousků není přesně znám. Ve vitríně Hejtmanského domu na Lokti je dnes k vidění už jen kopie původního kamene.