Křestních jmen je málo. Abychom se v tom ohromném počtu lidí na Zemi vyznali, potřebujeme ještě příjmení. Kdo je vlastně vymyslel a proč jsou někdy tak trochu legrační?

Jane, až půjdeš s Janem k Janovi, nezapomeň ho od Jana pozdravovat! I když repertoár křestních jmen je dnes přeci jen pestřejší, třeba na středověké vesnici mají občas v Janech, Petrech či Ondřejích trochu zmatek.

A čím rychleji vesnice rostou, tím je samozřejmě jmenovců více. Jak je od sebe odlišit? Přeci dalším jménem!

V rámci Evropy se nápad rodí už v 9. století v Benátkách, o století později se inspiruje severní Itálie a Francie. Od 14. až 15. století už se zvyk ujímá v Německu i u nás.

Privilegium v podobě dalšího jména se však nejprve týká jen bohatých a šlechty. A mužů. Ženy, děti a obyčejní lidé se dočkají o dost později.

Jak vypadáš, co děláš a kde bydlíš

Nejprve tedy nejde o příjmení, ale o přídomek. A ten se často volí právě podle toho, kde dotyčný bydlí.

Jmenovat se můžete nejen podle místa bydliště nebo narození, ale i podle chalupy, stavení či jeho umístění ve vesnici. Všichni hned vědí, o kom je řeč! Zárybnický bydlí za rybníkem, Zápotocký za potokem, Podskalský pod skalami. Pražák je z Prahy a Novák je tu nový, nebo se sem dříve přistěhoval.

Příjmení se často odvozuje i podle otce (Petrů), zaměstnání (Rybář, Bednář) či výrazné vlastnosti (Veselý, Pokorný, Zrzavý). Ta se může odrazit i přeneseně, třeba ve jménech zvířecích (samotářský člověk je Vlk a zloděj Straka).

Vycházet se může i z oblíbeného jídla (Omáčka, Chleborád) nebo časté činnosti (Neplatil, Zatloukal).

Jaký otec, takový syn

Dlouho se příjmení nedědí po rodičích a můžete si ho během života i několikrát změnit. Nebo taky nemusíte mít žádné. Volnost ovšem končí v roce 1786, kdy císař Josef II. (1741-1790) vydává Patent o dědické posloupnosti.

Příjmení musí mít všichni, i ti nejchudší a nemajetní! Je dědičné, dítě ho získá po otci a zapisuje se do úředních knih. Měnit ho nelze, protože účelem je hlavně přesnější evidence obyvatel. Aby se třeba někdo nevyhnul placení daní…

Další milník čeká česká příjmení po druhé světové válce. Mnoho obyvatel má příjmení německy znějící a přeje si jeho počeštění. Změna tehdy stojí 5 korun československých.

Ženy patří mužům!

Počet současných příjmení v Česku dosahuje dle statistiky asi 300 tisíc. Odděleně jsou však počítány tvary mužské a ženské. A odkdy se vůbec příjmení u žen přechylují? Tradice začíná ještě dávno před patentem Josefa II. Přidává se tzv.

posesivní přípona, která znamená, že jméno, nebo vlastně celou ženu, někomu přivlastňujeme. Nejprve otci, poté manželovi.

Žena či dcera hospodáře je Anna hospodářova, žena mlynáře Anna mlynářova. Anna Novákova patří Novákovi. Odtud tedy dnešní nejčastější koncovka –ová, která se původně psala krátce.

Přechýlená jména však nejsou jen českou specialitou. Mají je kromě Slováků i Poláci, Srbové, Litevci či Lotyši. A v historii i Finové, ovšem u nich se zvyk vytratil.

Jak je to ve světě?

Nejprve jméno a pak příjmení, aby se to nepletlo. Pozor však na jména Maďarů, Japonců, Vietnamců, Korejců, Kambodžanů či většiny Číňanů, kteří to mají obráceně!

Jedno vám bohatě stačí? Zatímco u nás mívají dvě příjmení jen vdané ženy, které si chtěly nechat i to rodné, ve Španělsku či Portugalsku mají dvě příjmení všichni. První po otci, druhé po matce. První ze svých příjmení pak otec i matka předají dítěti.

Španělky a Portugalky si tedy po sňatku příjmení nemění, není to však zvykem ani v Itálii, Belgii, Francii, na Islandu, v Číně a mnoha dalších zemích (někdy však ženy používají manželovo příjmení v neformálním styku).

Kromě Čechů či Slováků ale většina žen přejímá manželovo jméno i v anglosaských zemích.