„Potřebuji vytrhnout zub,“ žádá kováře mladý muž s oteklou tváří. Ten hned vezme do ruky kleště a chystá se na bolestivou proceduru. Mladíka mu podrží dva pomocníci, aby se necukal. Ve středověku si s léčením zubů nikdo hlavu neláme.

Lidé nemají tušení, co vlastně kaz způsobuje a vytržení nemocného zubu je pro ně jedinou cestou, jak se zbavit bolesti.

Už na papyrových svitcích z 16. a 17. století př. n. l. se ve změti hieroglyfů dočteme, jak staří Egypťané dokázali dovedně léčit chrup. Zubní výplně tenkrát zhotovují ze směsi umletého ječmene, okrového prášku, obojí spojují medem v pastu.

Na chrupu některých lebek egyptských mumií dnes vidíme otvory nedaleko kořene zubu. K čemu tehdy sloužily? Zřejmě odváděly hnis ze zubního váčku. Etruské si poradili s výrobou zubních protéz už kolem roku 900 př. n. l. Pojďme se podívat, jak si s léčením chrupu poradili naši předkové.

1. Za všechno může červ

Kdo: Římané

Kdy: 1. století n. l.

Co: Kazivost zubů údajně způsobuje červ, který je navrtává.

Zajímavost: Už tehdy jsou v Římě zubní zákroky zřejmě docela výnosným obchodem.

„Vykouříme červa,“ rozhodne panovníkův osobní lékař Scribonius Largus. Chce římskému císaři Claudiovi (10 př. n. l.–54 n. l.) ošetřit zub, který ho už delší dobu pobolívá. Nyní už je bolest opravdu intenzivní.

Císař by udělal cokoli, aby se jí zbavil. Largus k celé proceduře vykuřování červa použije kadidlo. Staví se proti specializaci lékařů a léčí skutečně všechno. Poněkud kuriózní metoda je samozřejmě neúčinná a císař dál trpí.

Už Sumeřané v době před 5000 lety si myslí, že zub užírá červ. Zvláštní názor přetrvává dlouho do novověku. Definitivně ho zavrhne až německý přírodovědec Jacob Christian Schäffer (1718–1790) roku 1757.

2. Propagátor zlatých výplní

Kdo: italský lékař Giovanni d´Arcoli

Kdy: 15. století

Co: odstraňování zubního kazu vyvrtáním

Zajímavost: D´Arcoli používá k výplni zlato.

„Je-li to nutné, můžete zub provrtat malým vrtákem, aby tepelná síla působila na nemocné místo,“ prohlašuje italský lékař Giovanni d´Arcoli (1412–asi 1484), který působí jako profesor medicíny na univerzitě v Padově.

Trhání zubů se d´Arcoli vyhýbá. Chce je léčit. Když se nespokojí s vypalováním žhavým železem, sáhne po vrtáku. Zkažený zub vyvrtá a dutinu pak vyplňuje zlatou fólií. Ovšem prvenství v oblasti kovových zubních výplní mu nepatří.

První amalgám ze stříbra používali už Číňané v době kolem roku 200 př. n. l.  Ovšem navzdory svým pokrokovým názorům se D´Arcolimu nedaří změnit názory středověké Evropy na péči o zuby. Běžně se pak amalgámy ze stříbra používají až kolem roku 1880.

3. Bělení zubů močí

Kdo: německý lékař Christian Franz Paullini (1643–1712)

Kdy: 17. století

Co: Zkažený zub vyléčí havraní lejno.

Zajímavost: Paulini se zabývá léčivými účinky výkalů.

Teorii o zubním červu, který bolestivě hlodá v chrupu, lidé věří ještě po celé 17. století. Proto si s bolavými zuby moc nevědí rady.

Christian Franz Paullini (1643–1712), lékař z německého Eisenachu (dnes ve spolkové zemi Durynsko), zastává názor, že pomohou přírodní prostředky. „Dejte si do zubu havraní lejno, potom se zkazí úplně a sám vypadne,“ radí například pacientům.

Jeho dílo Heilsame Dreck-Apotheke (Špinavá lékárna) poskytuje zájemcům celou sbírku receptů, ve kterých pro léčebné účely využívá zvířecí exkrementy. Spis z roku 1697 vzbudí obrovskou pozornost. „Zuby se nejlépe vyleští vlastní močí,“ tvrdí také Paullini.

Třebaže jeho teorie o havraním lejnu je zcela zcestná, s lidskou močí má pravdu. Už staří Římané používají zubní pastu s obsahem moči a je velmi účinná. Jak je to možné?

V moči najdeme amoniak, který dokáže zuby vybělit.

4. Odmítnutí kvůli závisti

Kdo: francouzský lékař Nicolas Dubois de Chémant (1753–1824)

Kdy: 18. -19. století

Co: výroba umělých zubů z porcelánu

Zajímavost: Na rozdíl od kostěných protéz ty porcelánové nezapáchají.

„Fuj, zase ten odporný smrad,“ ušklíbne se francouzský lékárník Duchâteau ze Saint Germain, když musí čichat zápach z kostěných zubních protéz, které nabízí ve svém obchodě.

Stejný problém a z toho pramenící nechutenství řeší i bezzubí lidé, jimž nezbývá nic jiného, než takové protézy nosit. „Už to mám. Umělé zuby by se daly vyrábět v továrně z porcelánu,“ bleskne mu jednoho dne roku 1744 hlavou spásná myšlenka.

Naváže spolupráci s porcelánovou manufakturou Guérard a nechá vyrobit první vzorek. Odzkouší ho přímo na sobě. Úspěšně. V roce 1776 proto požádá královskou akademii, aby jeho vynález zaregistrovala. Dočká se ale jenom odmítnutí.

 „Pokusy s porcelánovými zuby jinde nedopadly úspěšně,“ zní odůvodnění lékařské akademie. „Tvrdí se, že závěr o nevhodnosti měl však svou příčinu v závisti mnohých zubních lékařů,“ domnívá se současný lékař Přemysl Paichl.

Úspěch proto s velmi podobným patentem oslaví až pařížský dentista Nicolas Dubois de Chémant (1753–1824) v roce 1788. Po Paříži se tehdy povídá, že se prostě nějak dostal k principu výroby Duchâteauových zubů.

5. Bolest utiší narkóza

Kdo: americký lékař William Morton

Kdy: 1846

Co: éter jako anestetikum při trhání

Zajímavost: Původní experiment s použitím rajského plynu při trhání zubu skončí ostudou.

„Auu,“ vykřikne pacient při trhání zubu. Bolest mu způsobuje nesnesitelná muka. Lékaři si proto lámou hlavu nad tím, jak pacienty zbavit těchto krutých chvilek.

Mladý americký zubní lékař Horace Wells (1815–1848) z Hartfordu ve státě Connecticut provádí od roku 1844 pokusy s rajským plynem jako narkotikem pro trhání zubů.

V experimentu pokračuje i v Bostonu společně se svým přítelem a kolegou Williamem Mortonem (1819–1868). Roku 1845 se odvážně pustí do veřejného předvedení své procedury.

Jenže během zákroku plyn selže a pacient v zubařském křesle se svíjí bolestí. „Slyšeli jste už o té ostudě?“ šušká se po bostonských ulicích. Cesty obou lékařů se proto rozejdou, ale Morton v pokusech dál pokračuje.

Americký chemik Charles F. Jackson (1805–1880) objeví náhodou uspávací účinky éteru, když se ho omylem nadýchá v laboratoři. Jackson prodá éter Mortonovi a ten s ním experimentuje. 30. září 1846 provede pod éterovou narkózou úspěšné vytržení stoličky.