Filmoví tvůrci jsou zvláštní sorta lidí. Zatímco někteří z nich jsou schopni diváky unudit k smrti, jiní s oblibou šokují, provokují a boří zaběhlé hranice. Pak se však nesmí divit, když se jejich dílo ocitne na seznamu zakázaných filmů.
Třeba jako následující čtveřice snímků, natolik kontroverzních, že si na ně publikum v některých zemích musí nechat zajít chuť.
Neviděná hrůza
Film: Texaský masakr motorovou pilou
Rok premiéry: 1974
Kde byl zakázán: například v Irsku, Chile, Norsku, Švédsku, Brazílii nebo na Islandu
V létě roku 1973 vezme režisér Tobe Hooper (*1943) 140 000 amerických dolarů.
Dá dohromady pár bezejmenných herců, postaví je před kamery pod žhnoucí texaské slunce a začne vyprávět příběh psychopatického zabijáka máchajícího motorovou pilou a jeho vyšinuté rodiny.
Výsledkem je nestárnoucí hororová klasika, která řádně otestuje pevnost diváckých nervů. Děsivou podívanou ještě vystupňuje Hooperovo tvrzení, že děj vychází ze skutečné události. Zápletka je ale jen produktem jeho fantazie.
Pouze postava jménem Leatherface je inspirována skutečným americkým sériovým vrahem Edem Geinem (1906–1984). Texaský masakr motorovou pilou nakonec vydělá svým tvůrcům více než 30 000 000 dolarů. Ne všechny kinosály však praskají ve švech.
Z některých diváky vyžene nemilosrdná cenzura, a to i přesto, že většina násilí se paradoxně odehrává mimo záběr. Hooper nepotřebuje ukazovat lidem krvavá jatka.
Stačí mu, když divákům běhá mráz po zádech při pohledu na zvrácenou rodinu kanibalů a marný boj party přátel o život. I tak se film stane závadným ve Francii, Irsku, Norsku, Švédsku, západním Německu, na Islandu a v mnoha dalších zemích.
V tažení proti cenzorům ale získává režisér silného spojence, samotného krále hororu Stephena Kinga (*1947): „Rád dosvědčím společenský význam tohoto filmu u jakéhokoliv soudu na světě.“
Esence zvráceností
Film: Saló aneb 120 dnů sodomy
Rok premiéry: 1975
Kde byl zakázán: v Německu, Itálii, Austrálii, ve Finsku, v Norsku a na Novém Zélandu
Málokterá postava francouzských dějin vzbuzuje tolik pobouření, jako zvrhlý šlechtic Markýz de Sade (1740–1814).
Vrcholným dílem muže, který propůjčil své jméno pojmu sadismus, je knižní esence nejodpornějších perverzí a zvěrstev s názvem 120 dnů sodomy. V roce 1975 dostane obscénní román svou filmovou podobu.
Úkolu převést zvrhlý obsah jedné z neskandálnějších knih světové literatury na stříbrné plátno se chopí kontroverzní italský režisér Paolo Pasolini (1922–1975) a nehodlá se držet při zdi.
Čtveřice vysoce postavených zhýralých fašistů v prostorném paláci shromáždí skupinu chlapců a dívek, které coby bezbranné otroky používají k ukájení nejzvrácenějších sexuálních choutek.
Příběh šokuje širokou veřejnost brutalitou, násilím i odvážnými sexuálními scénami, místy hraničícími s pornografií. Pasoliniho dílo se neštítí ničeho – mučení, ponižování, sadistických rituálů ani pojídání výkalů.
Znechuceni jsou diváci, kritika, kulturní scéna i politické elity v celé Itálii. Než však stačí vlny nevole dopadnout na autorovu hlavu, předběhne je smrt. Pár dní před slavnostní premiérou je italský režisér brutálně ubit baseballovou holí.
Už se tak nedočká soudního zákazu filmu v Německu, Norsku, Austrálii či Itálii (s odůvodněním, že tamní publikum není ještě natolik vyspělé, aby snímku plně porozumělo) ani odsouzení producenta filmu Alberta Grimaldiho (*1925) k podmínečnému trestu a pokutě.
Nic pro slabé povahy
Film: Kanibalové
Rok premiéry: 1980
Kde byl zakázán: například ve Velké Británii, v Norsku, ve Finsku, v Irsku, Austrálii nebo Singapuru
V roce 1980 vtrhne do kin jeden z nejbrutálnějších a nejkrvavějších filmů v dějinách kinematografie, Kanibalové.
Jako uragán vyžene ze sedaček slabé povahy a italskému režisérovi Ruggerovi Deodatovi (*1939) zadělá na nehynoucí slávu i pořádné trable.
„Nejraději bych ho nikdy nenatočil,“ posteskne si dokonce po letech při vzpomínce na svůj nejslavnější počin. Deset dní po premiéře je zatčen a obviněn z oplzlosti a vraždy.
Takový poprask vyvolá jeho kontroverzní dílo, vyprávějící o skupině mladých reportérů, kteří s kamerami vyrážejí do amazonské džungle pořídit záběry místního primitivního domorodého kmene.
Celý výlet se však poněkud zvrtne a zvědaví filmaři se stávají obětí krvelačných choutek nemilosrdných domorodců.
Natočený materiál, tvářící se jako skutečné dokumentární záběry, je protkaný extrémním násilím, brutálním znásilňováním, týráním zvířat a nechybí ani ohlodané lidské kosti. Není divu, že skončí na černé filmové listině ve více než 50 zemích světa.
Zobrazená zvěrstva jsou natolik realistická, že Deodata musejí u soudu zprostit viny až „zavraždění“ herečtí představitelé, kteří živí a zdraví předstoupí před porotu. Jedinými skutečnými oběťmi natáčení jsou zvířata. Ty nechá Deodato pro větší autenticitu před kamerou opravdu pozabíjet.
Děsivý debut
Film: Srbský film
Rok premiéry: 2010
Kde byl zakázán: například v Brazílii, Norsku, ve Španělsku, v Malajsii nebo na Novém Zélandu
Zatímco jiným režisérům trvá desítky let, než se jejich jméno ocitne v centru pozornosti, mladý Srb Srdjan Spasojevic (*1976) se trefí do černého hned prvním pokusem.
Jeho debut s názvem Srbský film se zařadí mezi nejkontroverznější filmy všech dob. Ústřední postavu šokující přehlídky zvráceností je vysloužilý pornoherec, který se pro zabezpečení rodinného rozpočtu rozhodne přijmout ještě poslední „roli“.
Brzy však přijde na to, že tady něco nehraje. Ocitne se v pasti sexu, násilí a perverze nejhrubšího zrna, ze které není úniku. K vidění je řezání hlav během pohlavního styku, znásilnění plačícího novorozeněte i incest s nezletilým.
Páchaná zvěrstva vyhánějí znechucené diváky z kina ještě před koncem promítání. Slabším žaludkům stačí pár desítek minut. Spasojevic tak častěji než ovace sklízí zkazky o tom, kde všude byl jeho film zakázán.
Embargo na něj trvale či dočasně namátkou uvalí ve Španělsku, v Německu, Norsku, na Novém Zélandu nebo v Brazílii – jako na první snímek od roku 1988. V USA si na něj mohou zajít jen diváci starší 17 let, a to v něm ještě chybí 19 vystřižených minut násilných scén.
