„Odevzdejte nám zbraně a vaše životy budou ušetřeny,“ pobízí malou hrstku Řeků mocný perský velkokrál Xerxés. Jeho spartský protějšek Leónidas si odplivne na zem a odpoví: „Pojď si pro ně.“

Tomu se říká odvaha! Ačkoli nemají ani nejmenší naději na vítězství a vědí, že je nečeká nic jiného než smrt, přesto odhodlaně bojují proti mnohonásobné přesile až do posledního výdechu. Poznejte strhující příběhy čtyř nejudatnějších vojenských odporů, které se zapsali do světové historie.

1. Bitva u Thermopyl: Opravdu bylo Sparťanů jenom 300?

Jeden z nejpamátnějších soubojů „Davida s Goliášem“ se odehraje v létě roku 480 př. n. l. u Thermopyl ve středním Řecku. Vládce perské říše Xerxés I. (519–465 př. n. l.) plánuje rozšířit své obří impérium a podnikne proto invazi do Řecka. Jenže už první střetnutí s Řeky mu jasně ukáže, že podmanit si tento kus světa nebude vůbec snadné. Spartský král Leónidas I. (†480 př. n. l.) zaujme výhodné postavení v úzké soutěsce, kde Peršané nemohou využít svou početní převahu. Několik dní se Řekům daří odolávat Xerxovým útokům a přivádět jej k šílenství. Bitvu však zvrátí zrada jednoho řeckého vojáka, jenž ukáže nepříteli tajnou stezku, kudy může vpadnout Sparťanům do zad. Leónidas se poté rozhodne zůstat s hrstkou věrných na bojišti a bránit se až do posledních sil, aby větší část jeho vojska mohla uprchnout. Králova hrdinská smrt znamená pro Řeky ohromnou morální vzpruhu, díky níž nakonec válku s Peršany vyhrají! Podle antických zdrojů čelil Leónidas s pouhými 300 vojáky až 2milionové perské armádě. Tyto údaje jsou ale zcela určitě zveličené. Na základě moderních odhadů měl spartský panovník k dispozici asi 7000 mužů, zatímco Xerxés přibližně desetkrát tolik.

2. Obléhání Castelnuova: Kdo zranil tureckou pýchu?

„Tohle město vám nikdy nevydáme!“ křičí z hradeb na mohutné turecké oddíly španělský velitel Francisco de Sarmiento (†1539). Je právě 18. července roku 1539, když ke strategicky významnému evropskému přístavu Castelnuovo (dnešní Herceg Novi v Černé Hoře) na pobřeží Jaderského moře připlouvá obrovská osmanská flotila, vedená obávaným vojevůdcem Chajruddínem Barbarossou (asi 1478–1546). Turci obklíčí město ze všech stran a požadují jeho okamžitou kapitulaci. Převážně španělská posádka Castelnuova, čítající zhruba 4000 vojáků, se ale rozhodne bránit. Přestože má Barbarossa 50 000 válečníků a 200 lodí, trvá mu skoro 3 týdny, než přístav dokáže dobýt. Všichni obránci, včetně chrabrého Franciska de Sarmienta jsou následně pobiti, na onen svět si však s sebou vezmou také polovinu osmanského vojska! O statečnosti Španělů se posléze zpívají písně po celé Evropě a turecká pýcha utrpí citelný zásah.

3. Souboj o pevnost Alamo: Za odvahu zaplatí obránci životem!

Na polorozpadlou pevnost Alamo, stojící nedaleko texaského města San Antonio dopadají ostré sluneční paprsky. Americký plukovník William Travis (1809–1836) uchopí nůž a vyryje s ním do písku na zemi dlouhou čáru. „Kdo tu chce zůstat se mnou a bránit se, ať přejde na druhou stranu,“ vyzve vlastní muže. S potěšením pak sleduje, jak většina z nich bez zaváhání překračuje vyznačenou linii. Píše se rok 1836 a stát Texas, který byl až doposud součástí Mexika, válčí s mexickou vládou za své připojení k USA. Tehdy jednu z texaských tvrzí jménem Alamo, v níž přebývá kolem stovky vojáků, nečekaně oblehne velká mexická armáda prezidenta Antonia Lópeze de Santa Anny (1794–1876). Ač odsouzeni k jisté záhubě, odhodlají se Texasané s více než dvacetinásobnou přesilou bojovat! Padnou do jednoho, podaří se jim však postřílet na 500 Mexičanů. Alamo je dodnes pro Američany ztělesněním heroického odporu a trosky pevnosti patří k nejnavštěvovanějším turistickým památkám Texasu.

4. Dobývání Westerplatte: Čelí sedmnáctinásobné přesile!

Westerplatte je malý písčitý poloostrov v severním Polsku, vystupující z pevniny do Baltského moře. Zákeřným německým útokem na tamní vojenskou posádku započnou 1. září roku 1939 krvavé boje druhé světové války. 200členné jednotce na Westerplatte velí neústupný polský důstojník Henryk Sucharski (1898–1946). Ten nehodlá nacistům vydat ani centimetr polského území zadarmo a celý týden srdnatě hájí své stanoviště vůči sedmnáctinásobné přesile. Německé oddíly generála Friedricha-Georga Eberhardta (1892–1964) nicméně nakonec přeci jen Poláky udolají. V lítých bojích ovšem ztratí mnohem více mužů než Sucharski. Polský hrdina stráví zbytek válečného konfliktu v nacistických zajateckých táborech. Dlouhé věznění mu totálně podlomí zdraví. Henryk umírá krátce po propuštění na svobodu v roce 1946 na zánět pobřišnice.