Vesmír je fascinující, úžasný, ale také drsný a nebezpečný. V otevřeném prostoru mezi hvězdami, kde panuje prázdnota, vydrží nechráněný člověk při vědomí sotva 20 vteřin.

Ovšem v kosmu jsou místa, která by zničila jakéhokoliv cestovatele, byť by měl sebelepší ochranné prostředky.

To, že vesmír skrývá nebezpečná místa, není žádnou novinkou.

„Existují velmi silné fenomény, které jsou mnohonásobně silnější než vybuchující jaderné bomby,“ podotýká astrofyzička Feryal Ozelová z Arizonské univerzity v USA. Takové podmínky jsou absolutně neslučitelné se životem. Ale přesto se zde odehrává úchvatné nebeské divadlo, jež stojí za to zhlédnout.

1. Zabiják s magnetickým polem

CO: magnetar

HROZBA: rentgenové a gama záření

Psal se 27. prosinec roku 2004. Svět se tehdy vzpamatovával z ničivého zemětřesení, které postihlo jihovýchodní Asii. Barel ropy se prodával za 42 dolarů.

Jaromír Jágr hrál při výuce NHL ruskou ligu v Omsku, který ten den prohrál s Togliatti 2:4. A ještě něco. Vesmírné satelity zachytily největší explozi, která kdy byla zaznamenána.

Ve vzdálenosti 30 000 světelných let od naší planety se cosi přihodilo. I přes zmíněnou obrovskou vzdálenost byly vrchní části pozemské atmosféry výbuchem ovlivněny.

Kosmickou detonaci měl na svědomí magnetar, což je neutronová hvězda s extrémně silným magnetickým polem. Rozpad její nestabilní kůry doprovází mohutné emise vysokoenergetického elektromagnetického záření, především rentgenového a gama záření.

„Síla magnetického pole magnetaru dosahuje hodnot až tisíc bilionkrát větších, než je magnetické pole Země,“ přibližuje Brian Cameron z Kalifornského technologického institutu v americké Pasadeně.

Tak silné magnetické pole by bez problémů vymazalo všechna data z kreditních karet v okruhu 150 000 kilometrů, což je zhruba poloviční vzdálenost ze Země na Měsíc. Astronomové našli v naší galaxii zatím 12 magnetarů.

„Magnetary se skládají z hmoty v té nejhustší možné formě,“ vysvětluje Brian Cameron. Vznikají ze smrtelných agonií gigantických hvězd. Když taková hvězda končí svou životní pouť, začne se hroutit a promění se v supernovu.

Za jistých podmínek se pak ze supernovy může vyvinout neutronová hvězda a poté i magnetary. Ty se rodí z hvězd, které bývají až čtyřicetkrát hmotnější než naše Slunce. Za běžných okolností by se hvězda takové hmotnosti nepřeměnila v neutronovou hvězdu;

prostě by se zhroutila a vznikla by černá díra. Tu tvoří hmota naměstnaná do určitého objemu. Toho ovšem magnetar není schopen. Je možné, že před zhroucením tyto hvězdy »zhubnou«, ztratí až 90 % své hmotnosti, a proto se z nich černá díra nestane.

Ve chvíli, kdy magnetické pole zesílí, zdeformuje vnější kůru hvězdy. Nakonec se kůra prolomí a vznikají jedinečné exploze. V tu chvíli je magnetar nejjasnější hvězdou v celé galaxii.

Kosmickou výpravu, ocitnuvší se v tu chvíli v blízkosti magnetaru, by nečekalo nic příjemného. Magnetické pole by si s atomy v lidském těle pohrálo a poté je rozbilo. Zároveň by byli působením obrovské gravitační síly astronauti rozdrceni.

Kdyby magnetar vybuchl nějakých deset světelných let od Země, zřejmě by zcela zničil ozonovou vrstvu v atmosféře. To by znamenalo konec veškerého pozemského života…

2.Velmi hmotný otesánek

CO: černá díra

HROZBA: obrovská gravitace

Astronomové již s jistotou potvrdili existenci drtivé síly, která by mohla být jedním z určujících fenoménů v celém kosmu. Tato tajemná a dravá stvoření se objevují v každé galaxii. Nic před nimi není v bezpečí. Nejedná se o nic jiného než o černé díry.

Černá díra disponuje tak obrovskou gravitací, že jí neunikne zhola nic. Lze to připodobnit k situaci plavce. V klidném bazénu si lze vybrat jakýkoliv směr plavby. Jiné podmínky panují v řece.

Proudění vody tu může být natolik silné, že je možné se zde pohybovat pouze po proudu. A prostor kolem černé díry má stejné vlastnosti jako dravá řeka.

Jakmile se jakýkoliv objekt přiblíží k okraji černé díry, pro který se vžil název horizont událostí, zahrává si s ohněm. Z tohoto místa totiž již není návratu.

„Představa černé díry jako nějaké jámy je matoucí,“ připomíná vědec Clifford Johnson z jihokalifornské univerzity.

„Ve skutečnosti se jedná o místo, ze kterého není návratu, tedy alespoň ne v takové podobě, v jaké do ní objekt vstoupil.“ Černé díry nejsou vybíravé, zbaští vše, co jim přijde pod ruku.

Shluky plynů, planety, hvězdy… Když se nějaká hvězda přiblíží k černé díře, nejdříve je roztrhána na kusy. Potom je její hmota vysáta, podobně jako když voda odtéká z umyvadla. V naší galaxii jde počet takových černých děr do statisíců.

Kritická vzdálenost pro pád do černé díry je srovnatelná se vzdáleností Země–Slunce, tedy osm světelných minut. Smrt v černé díře by byla sice rychlá, ale i tak velmi bolestivá. Způsob, jakým černá díra vraždí, závisí na její velikosti.

Existují totiž dva druhy černých děr.

Většina z nich má hmotnost hvězdy, takže její slapové síly (druhotný efekt gravitace, slapové síly Měsíce se na Zemi projevují například odlivem a přílivem) jsou dostatečně silné, aby člověka roztrhaly ještě daleko před horizontem událostí.

Případný astronaut by byl protažen do tvaru špagety a poté rozparcelován na jednotlivé atomy. Ve vesmíru najdeme mezi černými děrami i obry, sídlící ve středu galaxií.

Proti nim je naše Slunce doslova nickou, vždyť gigantická černá díra může být až miliardkrát hmotnější. Nejnovější objevy naznačují, že tito obři se zrodili v dobách, kdy byl vesmír ještě velmi mladý.

„Tyto díry pak nezřízeně pojídaly plyn z galaxií, se kterými se srazily,“ tvrdí Andrew Hamilton z Univerzity v Coloradu v USA. Ten je také přesvědčen, že člověk by se do masivní černé díry mohl dostat a zažít zde volný pád.

„Hmota, která se dostane dovnitř, se bude srážet s hmotou snažící se o únik. Výsledkem je extrémně horký chaos uvnitř díry. Takže člověk by se zde jednoduše upekl.“

3. Galaktická havárie

CO: Andromeda

HROZBA: srážka s Mléčnou dráhou

Náš nejbližší galaktický soused nese poetické jméno Andromeda po krásné princezně z řecké mytologie. Tato galaxie je od nás vzdálena 200 000 000 světelných let. Ale naše Mléčná dráha se Andromedě evidentně líbí a zřejmě si ji hodlá prohlédnout hodně zblízka.

Cestuje k nám totiž rychlostí 120 kilometrů za vteřinu. Srážka je neodvratná. Větší galaxie tu menší během dosti krutého rituálu zvaného galaktický kanibalismus pohltí. Joshua Barnes z univerzity na Havaji k tomu říká:

„Pro menší galaxii je to nepochybně brutální, protože srážka ji roztrhá na kousky.“ Pro naše potomky je poněkud nepříjemné, že Andromeda je asi dvakrát větší než Mléčná dráha… Zprvu se k sobě obě galaxie přiblíží.

Pak následuje cosi na způsob tance, zprvu něžného a jemného. Tento tanec se z pomalého waltzu přemění na rychlý kvapík, až dojde ke splynutí obou galaxií. Termín? Nemusí nás z toho bolet hlava. Ke srážce dojde za nějakých 5 000 000 000 let.

Tak dlouho neexistuje ani naše planeta… Vzhledem k tomu, že naše sluneční soustava je tak trochu stranou, naši případní potomci by mohli mít na celé představení krásný výhled. „Když se oba disky k sobě přiblíží, vymrští dlouhé chvosty plné hvězd, tedy tzv.

slapové chvosty, které ze srážky unikají. Ale co se stane s naší sluneční soustavou, je těžké odhadovat. Pokud by se dostala do slapového chvostu, vše by bylo v pohodě a případné pozemské observatoře by se mohly celou situací kochat.

Pokud bychom však byli vymrštěni ke středu splývajících galaxií, bylo by zle. Vždyť někde tam je gigantická černá díra,“ říká Joshua Barnes. A co ještě může srážka galaxií způsobit? Třeba tvorbu nových hvězd – mezihvězdného plynu by byl dostatek.

Supernovy by vybuchovaly na každém kroku, vydávaly by přitom rázové vlny a mnohá ne příliš příjemná záření. Život by byl v přímém ohrožení.

4. Kvasar, postrach ulice

CO: kvasar

HROZBA: rádiové vlny, světlo, ultrafialové, infračervené, gama a rentgenové paprsky

Jen několik milionů světelných let od nás, tedy v blízkém sousedství, se nachází cosi, co je postrachem okolního vesmíru. Cosi jako zlobivá holka Lucie, před kterou se třese celá ulice.

Tímto objektem je hyperaktivní galaxie, která terorizuje vše, co jí přijde do cesty. Toto nevyzpytatelné chování má na svědomí galaktické jádro. Tímto jádrem není nic jiného než kvasar. Kvasar potřebuje ke svému životu supermasivní černou díru, která jej živí.

A i černá díra musí něco jíst, takže ročně zkonzumuje klidně i 20 hvězd. Černá díra, sídlící v jádru kvasaru, dodává celému objektu potřebnou energii. Kvasar představuje ten nejenergetičtější mechanismus v celém vesmíru.

Je schopen vydat více energie než 100 Mléčných drah najednou. Svou jasností překonají naše Slunce bilionkrát. Kvasar vzniká při galaktických srážkách a ve svém okolí dokáže vše spálit, že ani prach nezbude.

Kromě rádiových vln a světla, vyzařuje kvasar i ultrafialové, infračervené, gama a rentgenové paprsky. Pro živé organismy tedy hotová spoušť. „Kvasar je zkrátka hyperaktivní černá díra. Jsou velmi silné a vydávají světlo.

Můžeme tak pozorovat mnoho vlnových délek jejich záření,“ pochvaluje si astrofyzička Feryal Ozelová. Z některých kvasarů tryskají silné proudy, kterým se říká blazary. To jsou skuteční tygři mezi vesmírnými objekty, jejich dravost nezná mezí.

Jejich rychlost je závratná, zvládnou až 99,9 % rychlosti světla. Kdo se dostane k proudu, který blazar vyzařuje, se může jen tiše modlit.

Kdyby se Země dostala jen na pár světelných let od smrtonosného toku, dostala by miliardkrát více radiace, než dostává od Slunce…