Kolem ohniště sedí skupinka pravěkých mužů a žen. Pouští se do upečeného masa a nedočkavě trhají pečínku na kusy. Pečlivě ji okusují a ohlodané kosti odhodí za záda. Ve stínu stromů se objevují psi. Pomalu se přibližují k ohništi. Jsou obezřetní. Když ale vidí, že je lidé nechávají na pokoji, pustí se do hostiny.

Od doby, kdy si člověk ochočil psa, se jejich vzájemný vztah měnil. Egypťané vzdávali psům posvátnou úctu. Vzteklí psi ale vzbuzovali v lidech hrůzu už ve starověku.

1. Vznik důvěrného vztahu

Historická etapa: pravěk

Období: cca 10 000 – 3000 př. n. l.

Úloha psa: Začíná zdomácňovat.

Zajímavost: Už v době kamenné a bronzové dokážeme rozlišit šest druhů psů.

Už v době kolem roku 10 000 př. n. l. po Evropě pobíhá dokonce šest psích druhů. Menší pes bažinný se projevuje jako temperamentní a ostré stvoření a tvoří předobraz dnešních kníračů, teriérů a špiců.

Pes popelištní vyroste do střední velikosti a má za úkol hlídat stáda. Postupně se z něj vyvinou například retrívři. Ze psů nazvaných Inostranzewi podle jejich ruského objevitele vzniknou severští tažní a eskymáčtí psi.

Pes s přídomkem decumanus je pro změnu předkem dog. Canis familiaris leineri je předkem chrtů. Už v období 5-4000 př. n. l. karavany doprovází pes bronzový. Pyšní se citlivým špičatým čenichem a střední velikostí a za svůj vznik mu vděčí ovčáčtí psi.

2. Pieta za mrtvého

Historická etapa: starověký Egypt

Období: od cca 3000 př. n. l. – přelom př. n. l. a n. l.

Úloha psa: Stává se pro člověka nepostradatelným.

Zajímavost: Po smrti psa se v domácnosti vyhlašuje smutek.

Bohatý Egypťan vypadá dnes velmi nešťastně. Právě si holí hlavu a chystá se dodržovat po celý den přísný půst. Vzdá tak hold svému nepostradatelnému psímu miláčkovi, který včera pošel.

Jeho zvířecího kamaráda, pocházejícího z rasy, kterou dnes označujeme jako faraonský pes, se brzy ujmou balzamovači a budou postupovat stejně, jako kdyby měli před sebou významného člověka. Psí mumii pak čeká pohřeb se všemi poctami včetně zádušních darů.

Poté doputuje s pohřebním průvodem na psí hřbitov. „Po úmrtí psa byl v egyptské domácnosti vyhlášen smutek,“ vysvětluje řecký historik Herodotos (484-425 let př. n. l.). Oblíbený je hlavně faraonský chrt.

Když vypustí duši pes této rasy jménem Abuwtiyuwa, miláček egyptského faraona Antefa II. (vláda asi 2103–2054), pro věčný odpočinek mu vyhradí dokonce zdobenou hrobku s obrovským množstvím darů.

Jeho pán nedopustí, aby oblíbené zvíře na onom světě strádalo. Hrobky faraonů zdobí vyobrazení psů.

3. Obliba se mění v nenávist

Historická etapa: starověké Řecko

Období: 800–146 př. n. l.

Úloha psa: Nejdříve jsou uctíváni jako posvátní tvorové, později ale jimi lidé opovrhují.

Zajímavost: Řekové věří, že psí olíznutí dokáže léčit.

Díky svým schopnostem si pes vydobude výsostné postavení posvátného zvířete. Například ve svatyni boha Asclepia chovají Řekové posvátné psy. Věří, že jejich olíznutí dokáže uzdravit nemocné. Ovšem Řekové znají i nebezpečí, které představují vzteklí psi.

Nepřítelem psů se proto stává řecký lékař a zakladatel moderní medicíny Hippokrates (460–377 př. n. l.). Provádí pitvy a sepíše dokonce první dílo zaměřené na zvěrolékařství: Historia animalium. Líčí v něm známé nemoci zvířat včetně vztekliny.

Psy nemá rád a dokonce tvrdí, že v srpnu, kdy současně vychází Slunce a souhvězdí Malého psa, zabraňují uzdravení nemocných.