Co může být víc Francouzského než chlapík, který sedí pod obrazem Mony Lisy a hraje na akordeon. Snad jen chlapík, který končí pod gilotinou, protože má nejen pruhované triko, ale také modrou krev.
Mona Lisa
Původ: Itálie
Každý, kdo zamíří do Paříže, chce vidět alespoň dva hlavní symboly města a možná celé Francie. Eiffelovku a Monu Lisu. Ta druhá však, navzdory dlouholetému trvalému pobytu, příliš francouzská není.
100% Made in Italy
Autorem obrazu je Ital, jistý Leonardo di ser Piero (1452–1519) z Vinci, městečka ležícího v samotném srdci Itálie. Namaloval ho v Itálii, přesněji řečeno během svého pobytu ve Florencii, na dřevěnou desku z topolu, který vyrostl v Itálii z italské půdy.
A žena, kterou namaloval je pravděpodobně Lisa del Giocondo (1479–1542), nebo možná Caterina Sforza (1463–1509), ale každopádně Italka jako poleno.
Do Francie se dostává až v roce 1516, kdy jeho autora pozve francouzský král František I. (1494–1547) a francouzským majetkem se stává o rok později, kdy mu ho Leonardo obraz prodá za 4000 zlatých dukátů.
Navíc se o jeho současnou celosvětovou proslulost a pozici nejslavnějšího obrazu světa postará další Ital.
Zaměstnanec Louvru Vincenzo Perugia (1881–1925), který v roce 1911 jeden z řadových obrazů muzea ukradne (protože se mu vejde pod kabát), a mediální hysterie z něj vzápětí udělá francouzský národní poklad.
Gilotina
Původ: Anglie
Když se řekne Francouzská revoluce, ozvěna rozsvítí v hlavě obrázek gilotiny, pod kterou postupně končí nepřátelé revoluce i její strůjci.
Navzdory tomu, i jménu, které získá po svém francouzském propagátorovi Josephu-Ignaci Guillotinovi (1738–1814), nejde o původní francouzský vynález.
Ztráta hlavy pro pár drobných
První předek gilotiny, nazývaný gibbet, stojí v anglickém městě Halifax. Jako první se 3,5 kg těžkou sekerovou čepelí upevněnou na spodek masivního dřevěného bloku seznámí v roce 1286 jistý John Dalton.
Čepel sviští v drážkách 4,5 metru vysokých sloupků nepříjemně často, protože k trestu smrti místní zákon odsuzuje každého zloděje přistiženého při krádeži v hodnotě alespoň 13,5 pence.
V provozu je do doby než Oliver Cromwell (1599–1658) trest smrti za drobné krádeže zakáže. Holinshedova kronika dokládá, že v roce 1307 je také v Irsku podobným zařízením popraven jistý Murcod Ballagh.
Používá se i ve Vlámsku, Německu a jedno stojí od roku 1564 také v Edinburghu. „Skotská holka“ jak se mu říká, připraví o hlavu více než 120 lidí.
Prosadí ji odpůrce trestu smrti
Francouzskou verzi sestrojí královský lékař Antoine Louis (1723–1792) s německým inženýrem Tobiasem Schmidtem a její použití 10. října 1789 navrhne společně s lékařem Josephem-Ignacem Guillotinem (1738–1814) po němž nakonec dostává jméno.
Ironií je, že ten je odpůrcem trestu smrti a prosazuje ji jen proto, že je humánnější než tehdy používané metody. Gilotina se každopádně stává symbolem francouzského práva a k veřejným popravám slouží až do 17. června 1939, kdy je provedena poslední.
Definitivně se gilotina odebere do muzea 9. října 1981, kdy je ve Francii zrušen trest smrti.
Akordeon
Původ: Německo, Rakousko
Zvuk akordeonu k Francii patří stejně neodmyslitelně jako Eiffelovka. zní v pařížských kabaretech, kavárnách, na oslavách i na ulicích. Jenže ani on není původem Francouz.
Německý vynález, italský import
Ty první ještě pod názvem Handäoline vynalezne a začne stavět Friedrich Buschmann (1805–1864) v Berlíně v roce 1822. Definitivní podobu i zvuk dá nástroji o sedm let později vídeňský výrobce hudebních nástrojů Cyrill Demian (1772–1849), který přidá klávesy a dodá tak nástroji klasický zvuk.
Pro jeho pojmenování akordeon si vypůjčí francouzské slovo pro accord. Z Rakouska a Německa se nástroj brzy dostane do Itálie a právě odtud ho nakonec italští imigranti koncem 19. století přivezou do Francie. Francouzi si ho okamžitě zamilují.
Dokonale vyhovuje francouzské mentalitě a je ideální pro pouliční produkce typické nejen pro Paříž. Jako národní symbol ho nakonec posichruje Edith Piaf (1915–1963), kterou akordeon doprovází už od počátků její kariéry při pouličním vystupování.