Ráno 1. listopadu 1755 je v Lisabonu teplé a prozářené sluncem. Ve městě panuje klid. Lidé se pomalu trousí do místních kostelů. Je přece svátek Všech svatých. Kněží právě slouží slavnostní mši, když se země pod městem poprvé silně otřese.

Starobylé chrámy se poroučejí k zemi. Na zdech dalších se objevují praskliny.

Mohutné zemětřesení, jehož sílu dnes seizmologové odhadují na stupeň 9 Richterovy škály, vyvolává obří vlnu tsunami. Uprchlíci, doufající v záchranu ve člunech na moři, se akorát utopí.

„Lidé, jedoucí na koních, museli zvířata pohánět do trysku, aby vlně unikli,“ popisují očití svědkové. Po prvním otřesu země přicházejí ještě další dva. Kde stavby neponičí zemětřesení a vlna tsunami, dokoná dílo zkázy požár.

Na svátek Všech svatých hoří všude svíčky, v kostelech i na domácích oltářích. Zemětřesením převržené svíčky zapalují zbytek Lisabonu. Požár, podporovaný silným větrem, bude ve městě zuřit následujících pět dní, než se ho podaří dostat pod kontrolu.

Ve finále bude mít mnohem horší následky než samo zemětřesení. „Způsobil až desetinásobně vyšší škody,“ uvádí k tragédii zvláštní anglický vyslanec u portugalského dvora Abraham Castres.

Shoří Matyáš i Karel

Před pouhými šesti měsíci byla v portugalské metropoli slavnostně otevřena nová budova opery. Teď leží v troskách. Stejně jako královský palác Ribeira.

V jeho útrobách je nenávratně ztracena cenná knihovna čítající 70 000 svazků i řada uměleckých děl od Tiziana (1488/1490–1576) po Rubense (1577–1640).

Zároveň jsou zničeny archivní záznamy o slavných námořních výpravách Portugalců do nových koutů světa nebo historie sepsaná vlastní rukou císaře Karla V. (1500–1558) či herbář uherského krále Matyáše Korvína (1443–1490).

Ze 72 klášterů ve městě je ušetřeno pouhých 12. V troskách jsou všechny lisabonské nemocnice. „Snažil jsem se co nejlépe postarat o přátele, jejichž domy shořely.

Ubytoval jsem je pod stany ve své zahradě,“ vzpomíná vyslanec Castres, který měl obrovské štěstí a jeho dům zůstal pohromy ušetřen.

Dvůr spí ve stanech

Útočiště ve stanech nachází i celý královský dvůr. Rodina panovníka Josefa I. (1714–1777) měla obrovské štěstí. Časně ráno 1. listopadu 1755 opustila Lisabon a na přání jedné z králových dcer se vydala na venkov.

Následky katastrofy král sleduje z vrchu Ajuda na předměstí metropole. Josef I. se už napříště nezbaví strachu ze zděných budov.

Dožije ve stanech nebo dřevěných pavilonech. Třebaže ho zkáza Lisabonu, vzkvétajícímu díky zlatu z brazilských kolonií, citelně zasáhne, nehází flintu do žita.

Společně s ministerským předsedou markýzem Pombal (1699–1782) se okamžitě pouštějí do obnovy města.

Evropa pomáhá

„Uzavřete zbylé brány,“ rozkazuje Pombal vojákům. Chce tak zabránit hromadnému exodu lidí ze zničeného města. Místo toho je nutí, aby se podíleli na odklízení trosek i mrtvých těl, aby se předešlo šíření nemocí. Armáda také zabraňuje rabování.

Pouhý měsíc po katastrofě už má král na stole architektonický návrh na obnovu Lisabonu. Z celé Evropy putuje do Portugalska materiální i peněžitá pomoc. Například z Hamburku a Gdaňsku míří do Lisabonu dřevo na stavbu nových budov.

Město se i díky tomu daří celkem rychle znovu vybudovat. Ovšem Portugalsko ani Lisabon už nikdy nedosáhnou své slávy před zemětřesením…