Je to už 78 let, co propukl nejstrašnější konflikt v dějinách lidstva – druhá světová válka. 1. září 1939 překročilo německé vojsko polské hranice, což ve svých důsledcích vedlo ke smrti téměř 50 000 000 lidí.

První díl zde.

Omyl č. 6: Poražené Rusko?

Celkem 3,2 milionu vojáků, 3350 tanků a množství letadel zaútočilo 22. června 1941 na Sovětský svaz.

Po boku Němců stáli Finové a Rumuni, kterých Stalin před tím ukradl kus území, později se přidali i Italové, Maďaři, Slováci, Chorvati a jedna dobrovolnická divize ze Španělska.

Postup Němců byl zpočátku zdrcující. Naprosto ovládli vzdušný prostor, většinu sovětských stíhaček zničili ještě na zemi. Obrněné jednotky se hnaly rychlostí 80 kilometrů za den, čímž rozsekaly frontu na malé kousky.

V zajetí se tak ocitaly celé sovětské armády. „Nebude přehnané, řeknu-li, že jsme tažení proti Rusku vyhráli během 14 dní,“ zapsal si do deníku generálplukovník Franz Halder 3. července 1941.

Nacisté vnímali Rusy – podobně jako Čechy, Poláky a ostatní Slovany – jako podlidi. Nelze se tedy divit, že jejich možnosti značně podceňovali.

„Rudá armáda je příliš nafouknutý měch, který splaskne po jediném úderu meče,“ prohlásil generál Alfred Jodl 5. prosince 1940 na poradě o útoku na Rusko v říšském kancléřství.

I Adolf Hitler byl přesvědčen, že SSSR německý nápor nevydrží: „Stačí kopnout do dveří a celá ta shnilá stavba se zhroutí,“ řekl na jaře 1941.

Stalin po útoku propadl naprostému zoufalství. Zavřel se na své dače a celé dny z ní nevycházel. Když za ním přišli členové politbyra, aby přednesl projev k národu, myslel si, že ho jdou zatknout. To výmluvně ukazuje na jeho povahu i na jeho vnímání okolí.

Když 29. června padnul do německých rukou Minsk, Stalin se zmohl jen na větu: „Lenin nám odkázal stát a my jsme všechno podělali.“ Pravda, poslední výraz byl poněkud expresivnější…

Generální štáb navrhoval Hitlerovi, aby se německá armáda vydala směrem k Moskvě a co nejrychleji ji obsadila. Hitler s tím nesouhlasil, Moskvu považoval za druhořadý cíl.

Ostatně po válce měl v úmyslu ji srovnat se zemí a na jejím místě mělo vzniknout osvětlené jezero. Führer místo toho požadoval, aby sovětské síly byly obklíčeny a zničeny dříve, než stihnou ustoupit. Tím se ovšem hlavní nápor německých sil rozmělnil a tlak na Sověty polevil.

Tento čas Rudá armáda využila k přeskupení a doplnění bojových jednotek. Jak se později ukázalo, německý omyl byl osudový, protože se blížil ruský podzim, který zemi proměnil na ohromná blata, a poté i ruská zima, kdy teploty klesaly pod 40 stupňů.

Němci sice v září dobyli Kyjev a obklíčili Leningrad, ale ztracený čas již dohnat nedokázali.

Přesto v německém velení stále vládl optimismus. V říjnu padlo město Orel a Jodl vykládal: „Konečně jsme bez jakéhokoliv přehánění vyhráli válku.“ Hitlerův tiskový mluvčí Otto Dietrich pak zahraničním novinářům sdělil:

„Ze všech vojenských hledisek je sovětské Rusko poraženo.“ Německé průzkumné jednotky se dostaly až k periferním stanicím moskevského metra. Sověti zatím evakuovali svou vládu do Kujbyševa, města vzdáleného 1000 kilometrů na východ od Moskvy.

Sověti však měli v záloze čerstvé jednotky, které byly určeny pro případný boj s Japonci. Když však 6. prosince 1941 Japonsko zaútočilo na USA, bylo jasné, že Sověti se útoku z východu obávat nyní nemusejí.

Němci sice dobyli značnou část evropského Ruska, ale před Moskvou byli zastaveni.

Hitler ovšem Rusy podceňoval i nadále, nebo spíše obelhával sám sebe. Když se na generálním štábu četlo hlášení, že Rusko dokáže vyrobit 1200 tanků za měsíc, Hitler se se sevřenými pěstmi a pěnou u úst rozkřikl, že „takové idiotské svinstvo poslouchat nebude“.

Omyl č. 7: Stalingradský kotel

Byť německé ozbrojené síly během tažení do SSSR dosáhly několika významných úspěchů, celá akce byla z nacistického hlediska obrovským přehmatem. Síla Ruska je v jeho velikosti a ovládnout takovou zemi je prakticky nemožné.

Zaslepenost Hitlera a jeho diletantismus však ovšem odmítaly vidět věci reálně tak, jak jsou. „Problém Hitlera je v tom, že neví, kdy má dost,“ říkal Stalin. Führer se měl brzy o své osudové chybě přesvědčit naplno.

Osudová Hitlerova chyba nese jméno Stalingrad. Německý vůdce se na čas vzdal plánů dobytí Moskvy a svou pozornost obrátil k ropným polím na Kavkaze. Po cestě k nim stálo město, které neslo jméno jeho největšího protivníka Stalina. Jeho získání bylo pro Hitlera otázkou prestiže.

Na podzim 1942 německé vojsko na Stalingrad tvrdě zaútočilo. Rudá armáda se dokázala udržet jen na malém kousku země poblíž levého břehu řeky Volhy.

Zatímco Němci a jejich spojenci dům od domu obsazovali a čistili Stalingrad, Rudá armáda přemístila ke Stalingradu všechny jednotky, postradatelné jinde na frontě, a také další síly ze Sibiře a 19. listopadu 1942 zahájila operaci Uran.

Tak doslova smetla postupně rumunské, maďarské a italské jednotky, nacházející se na křídlech německé 6. armády, a obklíčila ji ve městě spolu s částmi 4. tankové armády.¨

Hitler se držel zásady, že německý voják nesmí nikdy za žádných okolností ustupovat. Tato zásada se stala 6. armádě osudnou. Generalita navrhovala, aby se 6. armáda probila ze Stalingradu zpět, čímž by se zachránila. Hitler podobný krok však kategoricky zakázal.

Místo toho požádal šéfa letectva Göringa, aby obklíčené vojsko zásoboval ze vzduchu. Diletant Göring furiantsky prohlásil, že to nebude problém. Problém to ovšem byl, a obrovský.

Nebylo v silách letectva přivážet dostatečné zásoby, vzhledem k panujícím mrazům i vzhledem k neustálému ostřelování ze sovětských děl. Ve studeném pekle Stalingradu Němci přišli o téměř milion mužů.

O Göringově nadutosti a chvástalství svědčí i tato slova, která pronesl 4. října 1942: „Jestliže se Mr. Churchill vychloubá, že bude každou noc útočit na Německo s tisíci bombardéry, dovolte, abych takto odpověděl:

Nebude provádět vůbec žádné útoky. V americké řeči se píše jedno slovo s velkým B: Blaf!“ Ostatně už před tím se Göring chlubil, že pokud nad německé území pronikne jediné nepřátelské letadlo, nechá si změnit jméno na Müller.

Poté, co byla mnohá německá města prakticky srovnána se zemí, obyčejní Němci na Göringa pokřikovali: „Müllere!“

Během stalingradské bitvy se ukázaly mezery v Hitlerově strategickém myšlení. Ve svých úvahách stále vycházel ze zkušeností desátníka bojujícího na frontě první světové války. Přesto byl vnitřně o svém vojenském nadání přesvědčen:

„Velím svým armádám už čtyři roky,“ řval na své podřízené generály, „za tu dobu jsem získal víc zkušeností než všichni vy dohromady a nikdo mě nebude poučovat, jak mám co dělat!“

Stalingrad znamenal obrat ve vývoji války. Definitivně padl mýtus neporazitelnosti německé armády. Největší vinu na stalingradském debaklu nesl sám Hitler, což si ovšem nikdy nepřipustil a do konce života všechny kolem sebe obviňoval ze zrady.

Omyl č. 8: Nová zbraň u Kursku

Bitva u Kursku byla největší tankovou bitvou všech dob. Na německé straně bylo připraveno 2700 tanků, 2000 letadel a 800 000 vojáků. Sověti do bitvy vrhli 3600 tanků, 2400 letadel a 1 300 000 příslušníků pěchoty.

5. července 1943 začalo v kurském výběžku inferno. Situace byla záhy tak nepřehledná, že tanky střílely hlava nehlava kamkoliv. Častokrát na sebe pálily i z bezprostřední vzdálenosti.

Německý průmysl i průmysl z okupované Evropy už v té době najel na systém totální války, což v praxi znamenalo, že veškerá výroba se podřizovala válečných potřebám. Německé ozbrojené síly tak mohly pomalu nasazovat tehdy supermoderní tanky Panther a Tygr.

Ty svými vlastnostmi překonávaly i sovětský tank T-34. Hitler byl nedočkavý a chtěl svou novou rychle zbraň vyzkoušet. Místem zkoušky se měl stát právě kurský výběžek.

Vrchní vedení armády od tohoto plánu Hitlera zrazovalo. Upozorňovalo, že Kurský oblouk je již dlouhé měsíce mohutně opevňován a posilován novými jednotkami.

Útok proti několika pásmům pečlivě připravené obrany považovali za málo prozíravý, neobratný a nutně vedoucí k těžkým ztrátám. Někteří vyslovili pochybnost, zda lze takovou akci za existujícího poměru sil vůbec úspěšně provést.

Hitler sám si jí asi také úplně jist nebyl, protože se rozhodl, že k provedení celé akce bude přistoupeno až poté, co budou dodány další těžké tanky. Toto rozhodnutí však znechutilo některé velitele, kteří původně plán schvalovali.

Namítali, že SSSR tanky vyrábí také a to mnohem rychleji, a že během čekání navíc Rusové budou prostor dále opevňovat.

Německé tanky sice byly technologicky vyspělé, ale byl jich proti sovětské obrněné síle nedostatek. Navíc Hitler vzhledem k situaci v okupované Evropě poslal několik divizí do Itálie a Francie. Když bitva vypukla, úderné tankové svazy nestačily čelit sovětské přesile.

Sověti ztratili u Kursku 700 000 vojáků proti 200 000 Němcům. Přesto Rudá armáda vzešla z bitvy vítězně. Logickým důsledkem německé porážky bylo i to, že Rusům padly do ruky modely tanků Tygr i Panther.

Sovětští inženýři je důkladně prozkoumali a své poznatky záhy uplatnili ve výrobě dalších sovětských zbraní.

Hitler věřil, že kurskou ofenzivou zvrátí průběh celé války. Opak byl pravdou, Německo na východě již natrvalo ztratilo iniciativu a od Kursku vlastně – až na pár lokálních ofenziv – jen ustupovalo.

Navíc byly německé materiální ztráty tak značné, že se z nich wehrmacht už nikdy nedokázal vzpamatovat. Německá strana nasadila v průběhu bojů u Kursku celé dvě třetiny obrněných sil.

Němci potřebovali rychlé a výrazné vítězství na východní frontě, které by ochromilo jejich protivníka.

Nedosáhli ho však a dlouhodobé soustředění většiny německých elitních sil v prostoru Kursku umožnilo Spojencům ve Středomoří a Rudé armádě v Donské oblasti a Orelském oblouku rozvinout vlastní útočné operace, které skončily jejich drtivými úspěchy. Sovětská armáda vyrazila vpřed a zastavila se až v Berlíně.

Omyl č. 9: Operace Market Garden

Největším omylem spojeneckých vojsk na západě byla operace Market Garden. Od léta do září sklízeli spojenci v západní Evropě jeden úspěch za druhým.

Po úspěšném vylodění v Normandii byla osvobozena Paříž, později i Belgie a některé americké jednotky už pronikly až na samotné území německé říše.

Plán operace byl bezesporu zajímavý: 35 000 parašutistů mělo přistát u nizozemských měst Arnhem a Nijmegen, kde se měli zmocnit mostů vedoucích přes Rýn. Poté se k nim probije britské pozemní vojsko.

Spojeneckému velení bylo jasné, že Němci mosty zničí, proto bylo podle jejich názoru nutné uskutečnit bleskovou akci, která by destrukci mostů zabránila. Cesta do nitra Německa by se tak zcela otevřela.

Příprava na tento útok zahrnovala i letecký průzkum. Desítky letadel zkoumaly, zda mají Němci v oblasti nějaké větší ozbrojené síly. Nizozemský odboj varoval:

„V prostoru Arnhemu jsou dislokovány 9. a 10. pancéřová divize.“ Britové si z varování těžkou hlavu nedělali, podle nich německé obrněné jednotky u Arnhemu mění výzbroj, takže jejich bojeschopnost je minimální.

Konečné výsledky leteckého průzkumu však potvrdily obavy nizozemských odbojářů, obě německé divize jsou připraveny.

Britský velitel maršál Bernard Law Montgomery i někteří jeho podřízení však tyto zprávy házeli za hlavu. 17. září 1944 je operace zahájena. Ke smůle spojenců jeden z větroňů, které parašutisty dopravují k cíli, havaruje.

Němci jej objeví a mezi doklady jednoho mrtvého vojáka najdou i plány celé operace. V tu chvíli ostatní nic netušící parašutisté vlastně míří do pasti.

Obsazení mostů u Eidhovenu a Nijmegenu americkou 82. a 101. výsadkovou divizí je završeno úspěchem. Výsadek britské 1. výsadkové divize u vzdálenějších mostů přes Rýn u Arnhemu již tak úspěšný nebyl.

Němci totiž na základě ukořistěných plánů připraví protiútok, takže se k arnhemskému mostu probije jediný spojenecký prapor.

Jen lehce ozbrojení parašutisté nemají proti německým pancéřovým jednotkám žádnou šanci. V okolí Arnhemu se za každou cenu snaží udržet 10 000 parašutistů, kteří marně čekají na příjezd spojeneckých tanků, ovšem jen dvou tisícovkám se odtud podaří vyváznout.

Arnhem se stal posledním místem, odkud si nacistická vojska odnesla vítězství.

Rýn se stal pro spojence překážkou natolik obtížnou, že jej překročili až o půl roku později, v březnu 1945. Němci navíc sáhli k tvrdým represáliím vůči nizozemskému obyvatelstvu, které spojencům vydatně pomáhalo. Omezili zásobování a krutou zimu pak nepřežilo 32 000 Nizozemců.

A proč vlastně Montgomery tuto riskantní operaci schválil? „V zájmu britské ekonomiky a vzhledem k situaci v živé síle bylo třeba dosáhnout vítězství v roce 1944, a nikoli později. Válka těžce doléhala na britský lid a bylo nutné s ní rychle skončit.

Jenže co bylo nutné pro nás, nebylo nutné z hlediska Američanů. Byly zde rozdíly v naléhavosti a v doktríně. To američtí generálové nechápali; na území jejich vlasti se totiž vůbec neválčilo,“ napsal později Montgomery ve svých pamětech.

Kdyby se operace Market Garden zdařila, válka by jistě skončila dříve, snad už v roce 1944. Vždyť už i Stalin se v té době začal smiřovat s faktem, že v Berlíně i v Praze budou první Američané, a nikoliv Sověti.

Kdoví, jak by poté vypadal poválečný vývoj Evropy i celého světa…

Omyl č. 10: Podcenění protivníků

Japonské císařství sice stovky let žádnou válku neprohrálo, přesto o něm Britové a Američané neměli, co se týče bojových schopností, žádné přehnané mínění. Dalo by se říci, že Japonci byli podceňováni.

Důvody tohoto stavu je třeba hledat ve velmi zkreslených představách o japonském národě a v povýšenosti bílé rasy.

V britských novinách se před druhou světovou válkou objevovaly „zasvěcené“ články o tom, kterak jsou Japonci malí a tělesně slabí. O jejich výzbroji neměl západ také valné mínění, Japonci prý nejsou kreativní a nedokáží vyrobit pořádné zbraně.

Jejich armáda měla být podle Britů vyzbrojena jen kopiemi západních výrobků, a to ke všemu velmi nevalné úrovně. Japonci zkrátka měli být protivníkem, který se vlastně porazí sám.

Ani v Londýně, ani nikde jinde nebyly zprávy o postupném sbližování Japonska a nacistického Německa brány příliš vážně. Někteří evropští vědci v té době přišli s tvrzením, že Japonci nejsou schopni dobře mířit, protože jim v tom brání šikmé oči.

Britové i Američané měli být brzy vyvedeni ze svého omylu. Japonci nejdříve porazili Číňany a pak se vrhli na pacifickou oblast. V prosinci 1941 přišel jeden z nejčernějších dnů americké historie.

Kolem sedmé hodiny byl na obrazovce nově nainstalovaného amerického radaru náhodně zachycen mohutný signál, značící velké seskupení letadel.

Nedokonalost systému, nezkušenost a liknavost některých důstojníků zapříčinila, že tato skutečnost byla zaměněna za ten den plánovaný přílet dvanácti létajících pevností B-17. Obrana tudíž zůstala v poklidu a zkáza Pearl Harboru mohla začít.

Následky byly katastrofální – útok zničil 8 bitevních lodí, 188 letadel, a znamenal i 2403 oběti na životech.

Japonci si celkem bez problémů poradili se slabšími asijskými armádami i s evropskými koloniálními mocnostmi. Američané se ovšem ukázali jako mnohem tvrdší oříšek. Japonská vojenská tradice v sobě po staletí pěstovala mýtus neporazitelnosti.

Japonský disciplinovaný voják je přece stokrát lepší než nějaký líný Američan. Navíc když Japonsko ovládlo značnou část východní Asie, dostávalo se mu i tolik potřebných surovin, které domovským ostrovům scházely.

K sebedůvěře přispělo i spojenectví s Německem, které do roku 1941 sklízelo jeden vojenský úspěch za druhým, i to, že první úder na americké námořnictvo byl vpravdě zdrcující.

Mýtus o americké neschopnosti ovládal i Německo. Hitler o pozdějším vítězi války prohlašoval, že je to „společnost, která je zdegenerována vlivem černochů a Židů“. V Berlíně vůbec neuvažovali o možnosti, že by Američané mohli nějak zasáhnout do bojů v Evropě.

Je zajímavé, že podobnou chybu udělali již podruhé – poprvé se tak stalo během 1. světové války. A tak pouhé čtyři dny po útoku na Pearl Harbor vyhlásilo Německo USA válku.

Ani Japonci, ani Němci nebyli ochotni vzít v úvahu obrovský hospodářský i lidský potenciál Spojených států. Zanedlouho se ukázalo, že Američané jsou schopni vést válku a vítězit na třech frontách zároveň – v Pacifiku, v Africe a nakonec i v Evropě. Japonsko přes veškerou snahu svých vojáků nebylo Američanům schopné konkurovat.

Navíc se Japonci se dopustili dalšího omylu, který možná odkoukali od Němců, pustili se totiž do boje na několika frontách. Armáda země vycházejícího slunce bojovala v Číně, v Pacifiku, v jihovýchodní Asii i v Barmě a téměř až u indických hranic.

Japonské velení trpělo i nedostatkem obyčejných vojáků, protože většinu lidské síly spotřebovávalo japonské zemědělství. A co Japoncům scházelo ve válce nejvíce, to byl dostatek ropy.

Na konci války byla situace s ropu tak tragická, že japonské bitevní lodě byly vysílány do bojů jen s nádržemi z poloviny plnými. S jejich návratem se už nepočítalo…

Japonci tedy byli zprvu podceňováni, ale posléze se dopustili úplně stejného omylu jako jejich protivníci. Ani Japonsko, ani Německo nemohly konkurovat lidským a materiálním zdrojům, kterými disponovaly USA a SSSR.

A jeden poválečný omyl navíc: Stalin je solidní partner

Je to přece takový hodný strýček. Strýček Joe, říkali mnozí lidé v Evropě i v Americe o Josifu Stalinovi. Má milý šibalský úsměv, je to hrdina, vůdce slavné Rudé armády.

Když mu britský premiér Churchill na teheránské konferenci obřadně předal meč, určený hrdinným obráncům Stalingradu, Stalin jej zvedl a políbil. Ta fotografie obletěla svět.

Na hladomory na Ukrajině, které způsobil, na teror 30. let nebo na vraždu tisícovek polských důstojníků v Katyni se raději zapomnělo. Stalinova popularita byla na vrcholu.

Vida, že i jeden z největších zločinců lidstva může být populární! Důvěřoval mu americký prezident Roosevelt, méně už pak Winston Churchill. Věřil mu i československý prezident Beneš, což se pro další vývoj v naší zemi ukázalo být jako více než zhoubné.

Stalin si důvěru získával nepochybným osobním šarmem, jemným, ale i jízlivým až cynickým humorem. Na jaltské konferenci obveseloval americkou a britskou delegaci čtyřmi větami, které se naučil v angličtině: „Ale to jste řekl vy. No a co má být?

Co se tu proboha děje? Záchod je támhle.“

O tom, že Stalin hodlá svůj despotický režim šířit i dál, se Západ přesvědčil velmi záhy. Američané ovšem měli dost energie a síly, aby nové hrozbě čelili. Josif Stalin má na svědomí životy 43 milionů lidí, tedy více než Adolf Hitler.

Přesto nebyl nikdy souzen. Zemřel v roce 1953.