Skip to content

Syndrom falešné paměti: Mohou vzpomínky podvádět?

Začne to nevinným sezením u psychologa kvůli běžným problémům jako anorexie nebo nespavost, končí to soudním procesem. Terapeut totiž u pacientky „odkryje“ potlačené vzpomínky na incestní sexuální zneužití v dětství. Ty však nejsou reálné.

Je večer a Steve Titus (1950–1986) se snoubenkou se vrací autem domů. Cestou je zastavuje silniční hlídka, která si Steva fotí, protože odpovídá popisu muže, který v okolí nedávno přepadl a znásilnil stopařku. Steve je předvolán a dotyčná ho označuje jako nejpodobnějšího násilníkovi ze všech přítomných. Má totiž plnovous. Dojde k přelíčení, kde ho žena náhle před celým tribunálem označí za skutečného pachatele „se stoprocentní jistotou“. Porota zdrceného Steva odsoudí, ačkoliv nic nespáchal. Jen díky úsilí investigativního novináře Paula Hendersona (1939) je nalezen skutečný viník a Steve je propuštěn. Jak je možné, že stopařka změnila svou výpověď a z pouhé podobnosti se stala absolutní jistota? Na vině jsou falešné vzpomínky.

Head And Mind Puzzle
Naše paměť může být tvarována stejně přirozeně, jako cvičíme třeba svaly.

Jak vytvořit vzpomínku?

O potlačených traumatech, která lidská mysl raději uklidí do pozadí a která je třeba kvůli uzdravení vytáhnout na povrch, hovoří už Sigmund Freud (1856-1939). Celý koncept se také neustále opakuje ve filmech, literatuře a populární kultuře. Z psychologického hlediska je však takový průběh poměrně vzácný a skutečné oběti traumatu se naopak k děsivé události většinou neustále ve vzpomínkách vrací, protože ji vytěsnit nedokážou. Chyba bývá bohužel na straně terapeuta, který, přesvědčen, že pacientovo chování nebo symptomy mohou mít kořeny v dřívějším zneužití, mu v podstatě tyto vzpomínky pomůže stvořit. Pomocí cvičení s představivostí, interpretace snů, hypnózy či použití farmak, která mají otevření zamčených šuplíků paměti ulehčit. Běžný člověk je psychologově sugesci velice přístupný – jednak je pro něj odborník přirozenou autoritou a jednak si přeje najít řešení svých problémů. A spadne do pasti.

obr. 2
Následkem zpackané terapie mohou být falešné vzpomínky i další osobnosti.

Jako z horroru

Takto „oživené“ vzpomínky mohou nabírat i velmi bizarních podob. Nadean Coolová z Wisconsinu například po sezení s diletantským psychoanalytikem uvěří, že má v sobě přes 120 různých osobností, včetně dětí, dospělých, andělů a dokonce i jedné kachny. Komedii je učiněno zadost, když na ní dotyčný odborník vykoná amatérský exorcismus. To vše kvůli falešnému přesvědčení, že ji v dětství zneužili. V roce 1997 se jí na svém psychologovi podaří vysoudit 2,4 milionu dolarů. Škoda už je však napáchána.

portrait of a young female psychiatrist in session with a young male patient
Psycholog má k dispozici řadu nástrojů, mezi něž patří sugesce i hypnóza.

Je to snadné

Fenomén je přitom v odborných kruzích dobře známý a je proto s podivem, že se nikdy nedočkal patřičné mediální pozornosti. Profesorka psychologie Elizabeth Loftusová (1944) se problematice falešných vzpomínek věnuje již od 70. let minulého století. V průběhu času uskuteční mnoho experimentů, které mají zjistit jak obtížné je implantování nepravých vzpomínek jednotlivcům. Nejslavnějším příkladem testu je tzv. dítě ztracené v obchodním domě, zahrnující několik základních bodů pro konstrukci vzpomínky – pět až šest let věku, pláč, pobíhání po obchoďáku a nápomocnou starší osobu, která nakonec dítě vrátí rodičům. K experimentu jsou vybrány osoby, kterým se nic podobného prokazatelně nikdy nepřihodilo. Výsledky jsou překvapivé. Sugesci, podpořené svědectvími příslušníků rodiny a opakovanými rozhovory, podléhá i 25 % účastníků. Ti posléze nejenže prohlašují, že si na událost, kterou při prvním sezením jasně popřeli, vzpomínají, ale při třetím řízeném rozhovoru ji už sami obohacují o nové detaily. Fantazií doplní vzpouzející se skládačku paměti a dokud nejsou seznámeni s faktem, že se jedná o lež, vůbec o svých vzpomínkách nepochybují. Vybavují si pocity, zvuky i obrazy.

obr. 4
Elizabeth Loftusová, přední výzkumnice v oblasti falešné paměti.

Co je pravda?

Rozlišit falešné vzpomínky od skutečných jde i s použitím moderní techniky těžko. Detektor lži je k ničemu, protože zkoušení svým tvrzením skutečně věří. Jediným reálným rozdílem se tak zdá být větší barvitost a plastičnost pravých vzpomínek oproti falešným. Jak říká profesor psychologie Deryn Strange z Fakulty kriminální justice Johna Jaye: „Je to v podstatě normální, i když je to těžké pochopit. Je děsivé, jak snadné je zkonstruovat falešnou vzpomínku. Stát se to může vlastně každému.“

Foto: internet
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Zajímavosti Zobrazit více …