Skip to content

Antarktida: Země všech a nikoho!

Antarktida je skutečnou zemí nikoho. Než je vůbec poprvé spatřena první lidskými mořeplavci na počátku 19. století, patří pobřeží zamrzlé pustiny ostrého větru po dlouhá staletí jen tučňákům a tuleňům, Její dobývání trvá další stovku let a v současnosti je jedinou pevninou planety, na které se – vyjma rotujících vědeckých expedic – člověk nikdy trvale neusadil.

Antarktida je skutečná Terra Australis, po níž pátrají mořeplavci 17. a 18. století tak dlouho, až jméno nakonec připadá Austrálii. Prvenství ve skutečném objevením světadílu, o němž fantazírují celé generace učenců jako o jižní zemi hojnosti, není zcela jisté. Lodě HMS Resolution a HM Bark Adventure pod vedením slavného mořeplavce kapitána Jamese Cooka (1728-1779) proplouvají v 18. století ve vzdálenosti asi 120 kilometrů od jejího pobřeží, ale dál je led nepustí. Jako první na antarktickou pevninu pravděpodobně vystupuje americký lovec tuleňů John Davis 7. února 1821, a to v Hughesově zálivu. Hypotetické úvahy o její existenci však sahají až k Ptolemaiovi (cca 100-170 n.l.), který se domnívá, že protipól Evropy a Asie musí ležet na odvrácené straně světa a udržovat ho v rovnováze. Že nejde o zelenou zemi, ale nelítostnou ledovou poušť, která nikomu neodpouští, se přesvědčují všechny výzkumné expedice, co u jejích břehů kdy přistanou. Spoustě z nich se zmrzlý kontinent stane také osudným.

1
Zemi věčného ledu objevuje James Cook, který na ní však ještě nepřistává.

Závod o jižní pól

Hypotetický závod o dobytí jižního pólu se uskuteční mezi roky 1910-1912 mezi expedicemi Angličana Roberta Falcona Scotta (1868-1912) a Nora Roalda Amundsena (1872-1928). Scott podniká celkem dvě výpravy – expedici Discovery a Terra Nova, z níž už se nevrátí. Svého vysněného cíle dosahuje 17. ledna 1912, jen aby zjistil, že ho Amundsenova výprava předstihla o 34 dní. Prvenství dobytí jižního pólu tedy náleží norskému polárníkovi z lodi Fram. Ani jednoho z dobrodruhů však nečeká zasloužený odpočinek, natož klidné stáří. Scotta spolu se zbytkem jeho výprava zastihne mrazivá smrt na zpáteční cestě, paradoxně pouhých 18 kilometrů od stanoviště se zásobami. V blizardu se však vysílení polárníci už ujít neodváží a když jim během devíti dnů ve stanu dojdou zásoby, napíší dopisy na rozloučenou. V listopadu téhož roku nachází jejich těla pátrací skupina, vyzvedne vědecké poznámky a denníky zúčastněných. Mrtví jsou ponecháni na místě, na jejich stan je navršena sněhová mohyla se stylizovaným křížem, a v Antarktidě odpočívají dodnes. Amundsen se z výpravy sice vrátí, ale o 16 let později se o něj mrazivé končiny upomenou. On a jeho posádka se ztratí při záchranné misi pátrající po havarované vzducholodi Italia, která se vrací z pólu tentokrát severního. Jejich letadlo mizí nad Barentsovým mořem, jedna z palivových nádrží je později nalezena u pobřeží Tromsø.

2
Výprava Roberta Falcona Scotta. K jižnímu pólu dorazí druhý.

Světadíl jako rezervace

Antarktida (z řečtiny, značící doslova naproti Arktidě) je v současnosti v podstatě kondominium – území pod společnou svrchovaností mnoha států zároveň, z nichž titulární moc nedrží nikdo. Vztahy reguluje tzv. Antarktický smluvní systém, vymezující území kontinentu jako vše od 60. rovnoběžky směrem na jih. Jeho základem je mezinárodní Smlouva o Antarktidě podepsaná v roce 1959 ve Washingtonu. Smluvní systém v současnosti zavazuje jednotlivé státy k vědecké spolupráci, zakazuje jakoukoliv těžbu nerostného bohatství, které se nachází pod povrchem světadílu, vylučuje přítomnost vojenské posádky na území, stejně jako jaderné testy nebo jakékoliv zásahy do přírodního biotopu a také zmrazuje veškeré územní nároky na tuto půdu. Původních signatářů je 12 – Argentina, Austrálie, USA, Spojené království, Rusko, JAR, Norsko, Nový Zéland, Chile, Francie, Belgie a Japonsko. Postupně se však přidávají další, v současnosti je jich 53, z nichž ovšem pouze 29 má rozhodné a hlasovací právo. Od roku 2014 jím disponuje i Česká republika, z velké části díky vědecké činnosti na Mendelově polární stanici otevřené o sedm let dříve. V současnosti je Antarktida svého druhu jedinou mezinárodně uznávanou přírodní rezervací o velikosti světadílu. O něco méně zelenou, než většina ostatních, ale těžko lze přírodu vinit z toho, že jdeme pozdě.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Norská antarktická stanice Troll. Češi mají svou, funguje od roku 2007.

Ztracený svět

Výzkumníci a snílkové hledající zelenou úrodnou zemi se zpozdili jen o několik set milionů let. Fosilní nálezy z Antarktidy ukazují, že její klima nebylo vždy konstantně pod bodem mrazu s největšími vnitrozemskými extrémy okolo -89°C (naměřenými na ruské stanici Vostok). Ještě před 160ti miliony let má subtropické klima a kompletní biosféru plnou života, včetně rostlin, které dnes zastupují pouze mechy, lišejníky a řasy. Zalednění začíná po jejím odtržení od Jižní Ameriky a vzniku Drakeova průlivu, zhruba před 23 miliony let, kdy lesní porosty ustoupí polární tundře. Navzdory tomu, že ve svých ledovcových rezervoárech, tzv. Antarktickém ledovém štítu, který je v průměru 1,6 kilometru tlustý, drží největší zásobu sladké vody na světě (cca 70%), oficiálně je považována za poušť. Roční vnitrozemský průměr 20mm srážek je totiž jen o málo vyšší než na Sahaře. Stejně jako pouštní bouře, i zde bičují krajinu nezkrotné blizardy, jejichž rychlost dosahuje při pobřeží i 320 kilometrů v hodině. Kvůli své poloze kolem jižního pólu a sklonu zemské osy má Antarktida pouze dvě roční období – zimu a léto, které se střídají v závislosti na příklonu nebo odklonu ke Slunci. Kromě toho, že je nejstudenějším a největrnějším kontinentem, má také největší průměrnou nadmořskou výšku, dosahující cca 2 kilometrů nad mořem. I díky tomu je jednou z nejvyhledávanějších destinací pro astronomický výzkum.

4
Největší světový detektor neutrin, IceCube, situovaný v ledové poušti.

Led pod hvězdami

Vědeckému pozorování vesmíru ze světadílu věčné zimy nahrává jeho minimální tepelnému vyzařování a relativním klid ve vnitrozemí, kde se bouře už nevyskytují. Stěžejní součástí výzkumu jsou meteority, které jde na bílém pozadí relativně snadno nalézt, stejně jako sledování částic přilétajících z kosmického prostoru. IceCube, největší světový detektor neutrin, se nachází právě tady, stejně jako výzkumná střediska testující vybavení pro plánovanou návštěvu Marsu. Zapomenutému světadílu se zkrátka máloco vyrovná, jak říká i astronom Micheal Burton z Univerzity Nového Jižního Walesu v Sydney: „Pro lepší podmínky k pozorování než na Antarktidě byste se museli vypravit do vesmíru. Ve srovnání s kosmickým prostorem má však jednu nepopiratelnou výhodu. Jakmile něco dostanete tam nahoru, už to nemůžete změnit. Zatímco tady to jde vždycky prostě postavit větší.“

Foto: inhabitat.com, wikipedia.org, wikia.org, phys.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Věda a technika Zobrazit více …