Poválečná doba přinesla nejen úlevu z konce nejkrvavějšího konfliktu v dějinách, ale i hořkou realitu, že mnoho nacistických zločinců uniklo spravedlnosti.

Někteří se skrývali v odlehlých koutech světa, jiní dokonce nalezli útočiště pod ochranou tajných služeb nebo režimů, které s nacismem sympatizovaly.

Jedním z takových případů je Alois Brunner (1912–?), spolupracovník Adolfa Eichmanna a organizátor holokaustu, jehož osud je svázán s ještě novější diktaturou – tou syrskou.

Jak se tento muž, který byl posedlý vražděním Židů, stal poradcem syrského diktátora a proč se mu tak dlouho dařilo unikat? A kdo jsou poslední žijící nepotrestaní nacisté, kteří dodnes chodí po svobodě?

Osud dalšího z nedopadených nacistů je svázaný s ještě jednou, mnohem novější diktaturou – tou syrskou. Alois Brunner (1912–?), spolupracovník Eichmanna a velitel několika koncentračních táborů, který byl přímo posedlý vražděním Židů, po válce zmizel.

Pracoval pod falešným jménem v dole a v 50. letech díky konexím odjel do Egypta a odtud do Sýrie. Nějakou dobu byl dokonce zástupcem německého pivovaru.

Když ale začal vznikat režim rodiny Asadů, který se rozpadl teprve loni, bývalý nacista se podle některých zpráv stal poradcem ve zpravodajské službě. Údajně radil i přímo Háfizu Asadovi (1930–2000), otci nedávno svrženého diktátora Bašára Asada (⃰1965).

Minulý rok vyšel najevo plný rozsah mučení a vraždění odpůrců, kterého se asadovský režim dopouštěl. Podle některých názorů se dynastie inspirovala koncentračními tábory, na jejichž budování se podílel právě Brunner.

Rod Asadů zločince chránil dobře. Přestože o jeho vydání žádalo hned několik evropských států, Sýrie všechny odmítla. Francouzský soud Brunnera v nepřítomnosti odsoudil, ale trest se nikdy nepodařilo vykonat.

Nedostaly ho ani izraelské tajné služby, které mu dvakrát poslaly zásilku s bombou. Nacista, kterému se teď říkalo Abu Hossein, přišel jen o oko a několik prstů.

V 80. letech dokonce ještě dvakrát prohlásil do novin, že vraždění Židů bylo správné a že by to udělal znovu. Pak se odmlčel a médii proběhly několik let po sobě hned dvě zprávy s různými daty jeho úmrtí.

Nejpravděpodobnější je ta, že se svým „hostitelům“ znelíbil a v roce 2001 zemřel v tajném vězení v Damašku. V kobce pod civilní budovou podle několika svědků na konci života sténal, hladověl a nesměl se ani mýt. Pak ho tiše pohřbili na muslimském hřbitově. Proč ho Bašár Asad uvěznil, se ale již nedozvíme.

Osud Aloise Brunnera je jen jedním z mnoha, které poukazují na složitost a často frustrující realitu poválečného stíhání nacistických zločinců.

Za druhowálečné nacistické zločiny bylo podle historičky Mary Fulbrookové do roku 2005 odsouzeno jen 6656 osob, zatímco zločinům podle odhadů napomáhaly stovky tisíc lidí. To svědčí o obrovském nepoměru mezi spáchanými zločiny a dosaženou spravedlností.

Dnes, 80 let po skončení 2. světové války, žije už jen hrstka nacistů, kteří se podíleli na válečných zločinech a nebyli nikdy potrestáni. Mezi ně patří:

Gregor Formanek ( 1924)* – narodil se v Rumunsku a dobrovolně vstoupil do jednotek Waffen-SS. Později byl dozorcem v koncentračním táboře Sachsenhausen. V červnu 2024 německý soud rozhodl, že není schopen se účastnit soudního řízení.

*Helma Kissnerová (1923) – důstojnice Waffen-SS, která sloužila v koncentračním táboře Auschwitz jako radistka. Měla stanout před soudem v roce 2016, ale byla už těžce nemocná.

*Yaroslav Hunka (1925) – pochází z území dnešní Ukrajiny a dobrovolně vstoupil do Waffen-SS. Existuje podezření, že se účastnil masakru civilistů ve vesnici Huta Pieniacka.

Žije v Kanadě, která nacistické válečné zločince v roce 1994 přestala stíhat, a je veřejně aktivní. Předloni došlo ke skandálu, když předseda kanadského parlamentu Hunku pozval na setkání s ukrajinským prezidentem.

Zásluhu na tom, že nacisté nemohou ani desítky let po válce klidně spát, má izraelský historik Efraim Zuroff (*1948). Je ředitelem izraelské pobočky Centra Simona Wiesenthala – lidskoprávní organizace, jejímž cílem je mimo jiné odhalování pachatelů holokaustu.

Jeho neúnavná práce je důkazem, že boj za spravedlnost nezná hranic ani času.

Příběhy těchto nedopadených zločinců slouží jako varování a připomínka, že i když se spravedlnost někdy zdá být nedosažitelná, je klíčové nikdy nepřestat usilovat o potrestání těch, kteří páchají zvěrstva, a aktivně učit budoucí generace o důležitosti respektu a důstojnosti pro všechny.