Války a bojůvky jsou tu odjakživa, stejně jako peníze. Ať už se platilo látkami, mušlemi, mincemi nebo zlatem, odměna hrála pro bojovníka zpravidla tu nejzásadnější roli.
A žoldnéř jako osoba, která jde do válek za finanční úplatu, je tu s námi stejně tak dlouho.
Vojáci se nakupovali už dávno před naším letopočtem a vojenské obchodování ovlivnilo nejeden výsledek šarvátek v oblasti Peloponésu a Malé Asie, mnohdy hrálo dokonce rozhodující roli. Své o tom věděl i mladý perský princ Kýros (??–401 př. n.
l.), který si usmyslel, že svrhne svého bratra a zároveň velkokrále Perské říše Artaxerxe II. (asi 430–350 př. n. l.). Problém byl, že neměl dostatečnou sílu, jenž by mohl proti svému vlivnějšímu sourozenci vrhnout.
První profesionální žoldáci
Perský princ se proto lstivě obrátil na perského úhlavního nepřítele, řeckou vojenskou velmoc Spartu. Za bohatý žold si tak obratně najal sparťanské hoplíty, jež sice měli původně zakročit proti konkurenčním Athénám, na místo toho se však vydali do Malé Asie.
A světe div se, početně slabší Řekové pod vedením Kýra na hlavu porazili sjednocené perské voje samotného velkokrále. Peníze zvítězily. Chlebodárce řeckých žoldnéřů ale v bitvě padl.
Když to zjistil Artaxerxés, vojáky se rozhodl uplatit, aby bojovali na jeho straně. Ti překvapivě odmítli, zvolili si nového velitele, tentokrát Řeka a pozdějšího významného filosofa Xenofona (430–354 př. n. l.), a odtáhli zpět do Řecka. Cesta ke vzniku specializovaných žoldnéřských jednotek, peltastů, byla umetena.
Stávají se normou
Snad každý si z hodin dějepisu pamatuje příběhy o udatném boji řeckých pěšáků, tzv. hoplítů, jejichž hlavní zbraní byl meč a oštěp. Už málokdo ale ví, že hoplíté nebyli vždy početně nejrozšířenějším elementem řeckých vojsk. Hoplíty od 5. století př. n. l.
stále častěji doplňovali žoldem vyplácení členové občanských milic. A bylo jich víc a víc. V době války peloponéské na konci 4. století př. n. l. už dokonce tvořili většinu armády! Jednalo se o skutečné, disciplinované žoldnéřské vojsko. Prim zde hráli tzv.
peltasti, kteří se rekrutovali předně z řad severořeckých kmenů z hor. Největšího rozmachu dosáhli tito bojovníci pod velením žoldnéřského vojevůdce Iphikrata, jenž jim zajistil dlouhé meče i šípy a tím je přiblížil k hoplítům.
Čím větší říše, tím víc žoldů
Žoldnéřští vojáci pak dominovali období po smrti makedonského velikána Alexandra Makedonského (356–323 př. n. l.).
V jednotlivých satrapiích helénského světa se u vojáků kladl důraz na disciplínu, jelikož vojáci byli najímáni z různorodých koutů někdejší obrovské Alexandrovy říše.
Žoldnéřské voje pak dovedli k dokonalosti Římané, jejichž vojsko by se dokonce dalo ozdobit přívlastkem „globalizované“.
