Na svět přišel jako Ježíš Nazaretský, ale jeho následovníci mu říkali Kristus, což znamená „mesiáš“ nebo „pomazaný“. Miloval ty nejubožejší z ubohých a slíbil jim brzký příchod Božího království.

Jedni jej měli za pomatence, jiní za rebela a další mu věřili doslova každé slovo. Ať už to bylo s Ježíšem jakkoli, jeho vliv je patrný dodnes.

Na úvod si pojďme připomenout Kristův příběh tak, jak o něm hovoří Bible. Ježíš se měl narodit krátce před počátkem našeho letopočtu. Měl být synem Marie a Josefa z Nazaretu, který se živil jako tesař.

Pravděpodobně měl i bratry nebo bratrance, ti ale zřejmě přišli na svět až po něm, protože podle Bible se Ježíš narodil z panny, což mělo poukazovat na jeho božský původ. Ostatně už jako malý byl Ježíš opravdu výjimečný.

Bylo mu pouhých dvanáct let, když se ztratil rodičům. Ti jej nakonec našli v chrámu, jak živě a opravdu kompetentně diskutuje s největšími učiteli své doby. Později se, už jako dospělý muž, nechal pokřtít jako ostatní kajícníci od Jana Křtitele.

Z nebe se ozval silný hlas

O této události vyprávějí všechna čtyři evangelia a dodávají, že se právě tehdy ozval z nebe silný hlas, který označil Ježíše za vyvoleného Božího syna. Krátce na to pak Ježíš začal cestovat po celé Galilei a veřejně kázat a konat zázraky.

Brzy mu už naslouchaly tisíce lidí. Kamkoli přišel, všude se našel někdo, kdo mu poskytl jídlo a přístřeší. Bořil konvence a choval se s úctou k ženám, a to i k těm padlým, což tehdy nebylo obvyklé. Proto netrvalo dlouho a mocní mužové Izraele mu šli po krku.

Háček byl v tom, že podobných samozvaných mesiášů se tehdy po Izraeli potulovaly desítky, ne-li stovky. Čím byl Ježíš tak výjimečný, že dokázal strhnout davy? Byl to snad jeho léčitelské schopnosti? Nebo jednoduchost jeho slov, kterou dokázal oslovit davy?

Tušil, že se blíží jeho konec

Navíc jasně sdělil lidem, že je zbytečné hromadit majetek, na kterém si tak zakládali. Jednomu boháči dokonce řekl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi.

Pojď a následuj mě.“ A lidé ho skutečně následovali. Dokonce věřili, že právě on je budoucím židovským králem. To se pochopitelně nelíbilo Pontiu Pilátovi, římskému prefektovi provincie Judea. A také některým mocným Židům.

Intrikovali proti němu a přáli mu smrt. Ježíš tušil, že se jeho konec blíží, a dokonce předpověděl, že ho jeden z jeho učedníků zradí. Během velikonoční večeře dokonce řekl Jidášovi, ať se nezdráhá to udělat.

Proto později, uprostřed hluboké noci, přistoupil Jidáš k Ježíšovi a políbil ho.

Považoval jej za neškodného blázna

Jednalo se o smluvené znamení, po kterém Ježíše zatkli dva ozbrojenci. Po dvou dnech byl pak předveden před Pontia Piláta. Ten se vězně otázal: „Jsi král Židů?“ Ježíš mu opět zcela prostě odpověděl: „Je to tak, jak říkáš.“ Dále ale mlčel.

Pilát pochopil, že se tento muž zřejmě ničím neprovinil. A protože bylo tehdy zvykem, že o přesnicích (pesachu) byl propuštěn na svobodu jeden z vězňů, dal Pilát davu lidí na vybranou – propustit vraha Barnabáše nebo Ježíše.

Dav si vybral Barnabáše a Pilát, i když rozhodnutí nechápal, nakonec pokrčil rameny, nechal si přinést mísu s vodou a před všemi lidmi si symbolicky umyl ruce se slovy:

„Pamatujte, že nenesu vinu za smrt tohoto muže.“ Následně byl Ježíš zbičován a byla mu nasazena trnová koruna.

Jeho tělo uložili do nového hrobu

Následovala cesta Ježíše na vrch Golgotu nad Jeruzalémem, místo popravy. Tam byl přibit na kříž, na kterém také po dlouhých mukách zemřel. Když se tak stalo, mnozí přihlížející se začali chvět bázní a říkali si, že to opravdu musel být syn Boží.

Nedaleko odtud stálo několik žen, které dřív putovali s Ježíšem. Mezi nimi byly Ježíšova matka a Marie z Magdaly. Jenže na rozdíl od ostatních přihlížejících se tyto ženy ničeho nebály. Jen trpělivě čekaly, co nastane.

Ještě téhož večera se na scéně objevil Josef, bohatý muž z Arimatie. Byl to člen židovské rady a také jeden z Ježíšových věrných stoupenců. Josef se vypravil k Pilátovi a zeptal se ho, zda může Ježíšovo tělo sejmout z kříže.

Když mu to Pilát dovolil, ještě s jedním mužem sňali Ježíšovo tělo z kříže, zavinuli ho do čistého plátna, a pak je uložili do nového skalního hrobu.

Na zemi zbyla jen pohřební rouška

Druhý den přišla k hrobu Marie z Magdaly a ke svému údivu zjistila, že je kámen od vchodu odvalen a Ježíšovo tělo je pryč. Běžela tedy za Ježíšovými učedníky. Ti se spolu s Marií vydali k hrobu.

Zjistili, že je skutečně prázdný, jen na zemi ležely pruhy plátna a pohřební rouška, do které byla po smrti zavinuta Ježíšova hlava. Učedníci se vrátili do města, zatímco Marie zůstala na místě posledního odpočinku svého milovaného pána.

Zoufale plakala, pak ale spatřila stát ve stínu nějakého muže. Byl to Ježíš, který vstal z mrtvých. Marie ale nebyla jediná, které se Ježíš zjevil. Ukázal se i svým učedníkům a vyzval je, aby se ho dotkli.

Tak poznali, že to není duch, ale člověk z masa a kostí. Dokonce se mohli dotknout hlubokých ran od ukřižování na jeho rukou a boku.

Dal jim naději na věčný život

Při dalším setkání ale Ježíš řekl svým učedníkům, že nadešel čas, aby odešel ke svému nebeskému otci. Pak se před jejich zraky vznesl vzhůru a vstoupil na nebesa.

Ač se to zdá na první pohled nepravděpodobné, právě způsob Ježíšovi smrti dokládá, že se jednalo o historickou postavu. Ukřižování byl tehdy zcela běžný, zároveň ale úmyslně potupný způsob popravy.

Tak ponižující, že se kříž jako symbol křesťanství uplatnil až o několik set let později. Kdyby byl Kristus fiktivní postavou, jistě by mu jeho následovníci vymysleli jiný a méně zahanbující trest.

Když si to spojíme se svědectvími v Novém zákoně, musíme nutně dojít k tomu, že existence Ježíše, ať už byl ve skutečnosti jakýkoliv, je poměrně pravděpodobná.

Svědectví z dávné minulosti

A to tím spíše, že o něm hovořili i takzvaní pohané, tedy lidé, kteří s křesťanstvím neměli nic společného. Například římský historik Cornelius Tacitus v roce 116 n. l. uvedl, že Řím sice zapálil císař Nero, ale vinu svalil na křesťany.

„Původce tohoto pojmenování, Kristus, byl popraven prokurátorem Pontiem Pilátem za panování Tiberiova.

Tato zhoubná pověra byla sice na čas potlačena, ale znova se začala šířit nejenom v Judsku, kde vznikla, ale též ve Městě (v Římě), kde se sbíhají a jsou nadšeně přijímány ty nejvulgárnější a nejohavnější věci,“ napsal doslova. Svědectví ovšem existuje i z židovské strany.

Započaly se dějiny křesťanské církve

Josephus Flavius, který se ještě před rokem 66 n. l. dostal služebně do Říma, v jednom svém díle uvedl: „V této době žil Ježíš, moudrý člověk, je-li ho možno zvát člověkem.

Konal totiž podivuhodné skutky a byl učitelem těch, kdo přijímají pravdu s radostí, a přitáhl k sobě mnoho Židů a též mnoho Řeků.“ Ježíš z Nazaretu, jako historická postava, tedy bezesporu patří do lidských dějin a jeho význam je nesmírný.

Vždyť těsně před nanebevstoupením předal svým učedníkům velké poslání – jít do celého světa a hlásat evangelium. A to byl právě onen okamžik, ve kterém se započaly dějiny křesťanské církve.

Opravdu vstal z mrtvých?

Jiné je to ovšem s Ježíšovým údajným vzkříšením a vstoupením na nebesa. Někteří vědci předpokládají, že během ukřižování nezemřel, ale pouze upadl do kómatu. Mohl by tak být sňat z kříže dříve, než skutečně vydechl naposled.

Nezemřel tedy a mohl být resuscitován. Rozhodně se pak nejednalo o doslovné vstání z mrtvých, ale spíše o extrémní případ „uzdravení se“. Jeho probuzení se ale tehdy mohlo rovnat zázraku, a tak bylo jeho učedníky i vykládáno.

Na nás je, zda tomu zázraku budeme věřit, nebo ne. Věřící po celém světě ale mají jasno. Stal se zázrak, který jim ukázal, že mají naději na život věčný. A skeptičtí badatelé? Většina z nich alespoň uznává Ježíše jako historickou postavu.

Jeho takzvané „zmrtvýchvstání“ ale považují za mýtus a legendu, bez níž by však naše civilizace vypadala úplně jinak.