„Ať jde pryč,“ rozzuří se Rudolf II., když mu komorník připomene, že jakémusi knížeti přislíbil audienci. Bez sebe vzteky odchází. Návštěvník marně čeká, až mu císař věnuje svůj drahocenný čas.
Panovník raději utíká mezi své oblíbené obrazy, kde ho nikdo neotravuje s hloupostmi…
Itálie se ve 14. století stává kolébkou renesance. Nový umělecký sloh, který oslavuje člověka a jeho pozemskou existenci, „nakazí“ celou urozenou Evropu novou vášní – sběratelstvím umění.
Korunované hlavy se trumfují, kdo dokáže shromáždit velkolepější díla, a přemlouvají věhlasné umělce, aby pro ně pracovali a vstoupili do jejich služeb. Díky tomu můžeme některé skvosty obdivovat dodnes.
Pravda, ze sbírky císaře Rudolfa II. (1552–1612), kterou během svého života shromáždil v Praze, zbylo jenom torzo.
Rozkrádání pokračuje
Rudolfínskou sbírku v Praze bohužel nečeká radostný osud. Část děl si hned po císařově smrti odváží jeho mladší bratr Matyáš Habsburský (1557–1619) do Vídně. Něco si rozeberou další císařští sourozenci a rozkrádání pokračuje i později.
Díla mizí, třeba když je nutné v roce 1619 vyplatit žold českému stavovskému vojsku. Pár obrazů si „vypůjčí“ arcivévoda Maxmilián Bavorský (1573–1651) po svém vítězství na Bílé hoře v roce 1620.
Obrazy pošle do dražby
Kráse uměleckých děl neodolá ani nechvalně proslulý český místodržící Karel I. z Lichtenštejna (1569–1627), který poslal na popravčí špalek 27 českých pánů, a pár z nich si přivlastní.
Další poklady odvážejí z Prahy za třicetileté války Švédové. Poslední ránu kolekci roku 1782 zasadí císař Josef II. (1741–1790), který ji dá do dražby.
