Roku 930 vydává waleský král Hywel Dobrý zákon, který trestá každého, kdo vztáhne ruku na kočky, chytající v jeho sýpkách myši. Chlupatá stvoření zde požívají obrovskou úctu. Ovšem na kontinentální Evropě se pohled na mňoukající tvory ve středověku změní…

V dobách panování waleského krále Hywela Dobrého (asi 880–950) musí každý, kdo ublíží kočce, zaplatit pokutu.

Buď jednu ovci i s jehnětem nebo tolik zrní, kolik by úplně zakrylo zabitou kočku pověšenou za ocas, když se svým čenichem dotýká země. Panovník totiž dobře ví, jaký význam pro něj kočky mají. Bez nich by přišel o většinu své úrody.

Katolíci nechtějí satana

Středověká katolická Evropa se ale na kočky dívá úplně jinak. Nevyzpytatelná povaha, nechuť nechat se ovládnout, nezkrotná touha po svobodě, to vše kočce víc přitíží, než pomůže. Katolická církev v ní vidí strůjce všeho zla.

Označuje ji za příčinu přírodních katastrof i časté neúrody. Sám papež Inocenc VIII. (1432–1492) říká: „Kočky jsou podoby satanovy.“

Kruté upalování na náměstí

Při čarodějnických procesech proto umírají kočky společně se svými majitelkami. Když upalují čarodějnice na pařížském náměstí Gréve, uprostřed ohrazeného prostoru umístí inkvizice stožár.

Založí oheň a vypustí kočky z klecí, Ty se snaží zachránit před plameny tak, že vyšplhají na stožár. Jenže nakonec stejně spadnou do ohně.

Zabezpečení dostanou i po smrti

Jiný názor na kočky ale má překvapivě jeden z nejvyšších představitelů katolické církve, francouzský kardinál Armand-Jean du Plessis de Richelieu (1585–1642).

Jako svoje domácí mazlíčky v roce 1642 chová minimálně čtrnáct koček. Mají pro sebe rezervovanou celou jednu komnatu. Ošetřovatelé je krmí dvakrát denně tou nejkvalitnější kuřecí paštikou. Svoje kočky Richelieu zabezpečí dokonce i po své smrti.