Působí to téměř jako nějaký vymyšlený hollywoodský příběh. Část členů uruguayského ragbyového týmu a jejich příbuzných stěží přežije havárii letadla v Andách více než čtyři tisíce metrů nad mořem.

Ačkoliv úřady předpokládají, že jsou všichni mrtví, oni s naprosto nevhodným vybavením a minimálními zásobami jídla přežiji vysoko v horách nekonečných 72 dní.

Žijí u vraku letadla, než se dva dny před Vánoci konečně dokáží dostat do civilizace a přivolat pomoc.

Tohle však není žádný smyšlený film, ale čistá realita. Událost, které dnes nikdo neřekne jinak než Zázrak v Andách.

CHYBA PILOTŮ ODSOUDÍ NĚKTERÉ K SMRTI

Celé to začalo 13. října 1972. Univerzitní ragbyový tým z Montevidea letěl se svými příbuznými a přáteli na přátelský zápas do Chile.

Piloti turbovrtulového Fokkeru FH-227D, kapitán Julio Ferradas a kopilot Dante Laguara, ale v mlze panující nad Andami špatně odhadli polohu a nasadili klesání příliš brzy.

Když se před přídí letadla objevily ostré vrcholky And, bylo už na jakoukoliv reakci pozdě. Po nárazu do svahu přišlo letadlo o ocas i o obě křídla a někteří cestující byli vymrštěni z trupu letadla ven.

Zbytek trupu klouzal dál po svahu, dokud se nezabořil přídí do ledovce. To oba piloty to přirazilo proti palubní desce. Kapitán Ferradas zemřel okamžitě, druhý pilot Laguara zůstal zaklíněný v sedadle a později svým zraněním rovněž podlehl. Kromě obou pilotů zahynulo z pětačtyřiceti osob na palubě dalších osmnáct.

Poté, co se letadlo ztratilo z radarů v chilském Santiagu, bylo zahájeno pátrání, ale kvůli bílé barvě bylo letadlo na sněhu prakticky neviditelné.

Přeživší pasažéři, kteří vyvázli bez zranění, ošetřovali raněné, provizorně zateplovali zbytek trupu a z potrhané izolace šili spacáky, aby vydrželi kruté mrazy ve výšce více než 4000 metrů nad mořem, které dosahovaly i třiceti stupňů pod nulou.

Všichni přitom s nadějí čekali, že záchrana dorazí do několika dní. Když ale nalezli baterie v utrženém ocasu letadla a zprovoznili rádio, čekal je šok. Po deseti dnech bylo pátrání odvoláno. Úřady pravděpodobně počítaly s tím, že všichni na palubě už jsou dávno mrtví.

Ve světle pozdějších událostí je dnes až trochu k neuvěření fakt, že jen asi dvacet kilometrů od místa jejich ztroskotání se nacházel opuštěný hotelový komplex, kde by každopádně měli mnohem větší šanci na přežití než ve vraku letadla.

To ovšem tou dobou jen stěží mohl někdo z nich vědět.

MIZERNÉ VYBAVENÍ I ZÁSOBY

Trosečníky po zprávách o odvolání záchranné akce opustila veškerá naděje, že je někdo najde. Museli se zachránit sami. Vybavení do drsných vysokohorských podmínek i jídlo přitom neměli skoro žádné, našlo se jen pár tabulek čokolády.

Tehdy Nando Parrado poprvé přišel s návrhem, který vzbuzoval u většiny odpor – pojídání masa svých mrtvých kamarádů. Většina se zdráhala, ale po několika dalších dnech už neměli na výběr. Jinak by nikdo z nich nepřežil.

S pokusem o přejití horských štítů a nalezení civilizace se rozhodli počkat na příhodnější počasí. To přišlo, ale oteplení zároveň způsobilo další tragédii. 29. října se v noci utrhla na svahu nad vrakem lavina a zavalila trup až po strop.

Royi Harleymu jako jedinému naštěstí zůstaly ruce nad sněhem, dokázal se vyhrabat a hned se pustil do hledání ostatních. Každý vyhrabaný se okamžitě přidal k pátrání, sedm lidí se jim však nepodařilo nalézt včas.

Několik pokusů o nalezení civilizace ztroskotalo. Druhý pilot totiž před svou smrtí na základě mylné domněnky určil chybně polohu letadla.

To bylo na západních svazích And, pilot se však domníval, že jsou mnohem severněji, než ve skutečnosti byli, a cesta k západu je zavede do hor.

POSLEDNÍ POKUS PŘINESE ZÁCHRANU

Nakonec se v polovině prosince rozhodli Nando Parrado, Roberto Canessa a Antonio Vizintin pro poslední pokus směrem na západ. Po výstupu na první štít byl však Vizintin tak vyčerpaný, že ostatním přenechal svoje zásoby a vrátil se zpátky.

Parrado a Canessa pokračovali dál. Trvalo jim devět dní, než se konečně dostali do údolí a pokračovali dál podél řeky.

21. prosince je konečně spatřil pastevec Sergio Catalan nedaleko svého ranče, dal oběma trosečníkům najíst a zalarmoval úřady. Parrado a Canessa se se záchranáři o den později vrátili k vraku. Odtamtud bylo evakuováno prvních sedm přeživších.

Zbylí strávili se zásobami a za asistence záchranářů ve vraku ještě poslední noc a 23. prosince se všichni konečně sešli v Santiagu.

Neuvěřitelně krušných 72 dní v Andách přežilo nakonec šestnáct pasažérů. Šestnáct lidí, kteří překonali pravidla pravděpodobnosti i zákony andské divočiny. Když se o jejich příběhu dozvěděla média, Zázrak v Andách se stal doslova přes noc celosvětovou senzací.

Utrpení, kterým prošli, shrnuje asi nejlépe následující věta Nanda Parrada, který popisoval jejich příběh mnoha světovým médiím: „Ani ta nejhorší minuta mého pozdějšího života se nedá srovnat s tou nejlepší tam nahoře.“

Šestnáctka přeživších se dodnes rok co rok sjíždí na místo tragédie, kde nechali vztyčit kříž na památku zesnulých.

Na motivy neuvěřitelného příběhu bylo do dnešního dne natočeno šest dokumentů a filmů, z nichž nejznámější vyšel v roce 1993 pod českým názvem Přežít! V hlavních rolích se objevili Ethan Hawke, Josh Hamilton nebo Vincent Spano. Tragédie letu 571 se stala nejznámější katastrofou hned po Titanicu.