Marcello Cumano, benátský vojenský lékař, zděšeně líčí, jak tvář a mnohdy i celé tělo vojáků pokrývají vřídky. Ty se objevují také na intimních partiích. A nejde o jediné svědectví.

„Celé hrdlo, jazyk i horní patro jsou plné boláků, jejich čelisti otékají, vypadávají jim vlasy a postupně vyměšují páchnoucí šlemy a výkaly, jež znečistí a nakazí, cokoli potřísní,“ popisuje příznaky německý šlechtic Ulrich von Hutten (1488–1523).

Mluví z vlastní zkušenosti, protože i on syfilidou onemocní, a nakonec jí podlehne. Popisuje šílené stavy, kdy obětem nezbývá než ležet a křičet bolestí. Maso ve vředech uhnívá až na kost.

Lékaři si s nemocí nevědí rady a mnozí ji stále ještě nedávají do souvislosti s pohlavním stykem. Třeba italský lékař Scanaroli z Modeny prohlašuje, že ji viděl také u panen a mužů, kteří nejsou v sexu aktivní.

Podle Richarda Lewinsohna pak „při nedostatku hygieny a zkušeností dostávaly syfilidu i zcela nevinné dívky a dokonce i děti“.

„Když tato věc zasáhne ženy, sídlí v jejich tajných místech, kde jsou malé boláčky plné jedu, a ty jsou velmi nebezpečné pro ty, kteří se s nimi nevědomky zapletou.“

Jelení mléko nezabírá

Všichni marně hledají pomoc. Objevují se nejrůznější a často hodně kuriózní léky. Gaspar Torrella například doporučuje na syfilitické vředy přiložit oškubaného živého holuba nebo kohouta, případně přeříznutou živou žábu.

Další lékaři nabízejí koupel v netopýří krvi či jelením mléce. Když se někdy kolem roku 1517 vrátí námořníci z Haiti s lodí naloženou guajakovým dřevem, lidé v něm vidí spásu.

Myslí si, že na onemocnění, které podle nich přišlo právě z Karibiku, bude nejlepší léčit prostředky pocházejícími z této oblasti. Lékaři proto připravují kaši z dřevěných odřezků a přikládají ji na vředy. Také připravují odvar ze dřeva a podávají ho pacientům. Ideální prý je, když přitom léčeného zavřou na 30 dní do nevětrané místnosti.

Církvi kazí obchody

Z dovozu guajakového dřeva má dobré zisky i církev, a proto tuto metodu léčby propaguje. Dřevo přiváží šlechtická rodina Fuggerů z Augšpurku a vše probíhá pod záštitou katolických kněží.

Už v první polovině 16. století se ale najdou lidé, kteří účinky hojně propagovaného zázraku zpochybňují. Nejhlasitěji se ozývá německý lékař Theophrastus Bombastus von Hohenheim, zvaný Paracelsus (1493–1541).

Ohrožuje tak církevní obchod, což se samozřejmě kněžím nelíbí. Nakonec se ale po různých experimentech ukazuje jako nejúčinnější formou léčby syfilidy rtuť užívaná ve formě masti. Jde ale především o tlumení kožních příznaků.

Navíc nikdo nezná správné dávkování rtuti, a proto léčení často končí otravou jedovatým kovem. Kdyby si sexuchtiví muži více zakládali na prevenci, nemoc by se rozhodně tolik nešířila.

Italský lékař Gabriele Fallopius (1523–1562) totiž pro ně má už v 16. století velice snadné a elegantní řešení. Je jím pouzdro z lněného plátna napuštěného olejem, solí a bylinkami.

Předchůdce prezervativu se navleče na mužský pohlavní úd a riziko nákazy je potom minimální.