Zatmění Slunce roku 1868. Událost, kterou si nemůže žádný hvězdář nechat ujít. Francouzský astronom Pierre Janssen (1824–1907) není výjimkou. Jako první si všimne žluté spektrální linie.

Neznámý prvek dostane jméno po bohu Slunce, Héliovi. Potrvá ještě 27 let, než skotský chemik William Ramsay (1852–1916) izoluje plynné helium na Zemi. Dost by se podivil, jak se „jeho“ prvek proslaví. Pisklavým hláskem po nadechnutí z balonku!

Je helium vzácné? Jak se to vezme. Pokud se porozhlédneme po kosmu, rozhodně ne. Jde o druhý nejčastější prvek, který tvoří 25 procent hmoty okolního pozorovatelného vesmíru. Hojně je k mání v atmosférách plynných obrů, kde hraje spolu s vodíkem prim.

A tělesa našeho rázu? Pochlubit se jím může třeba Merkur a kupodivu i náš Měsíc. Ale na matičce Zemi, to je již jiná. V atmosféře je k nalezení jen ve vyšších vrstvách, kde si pomalu vyprchává do meziplanetárního prostoru.

Vyskytuje se ale i v zemním plynu, ze kterého se dá získat vymrazováním. Raritou je pak helium vyvěrající ze zemských trhlin. To byste si ale museli zajet třeba do Skalnatých hor v USA a Kanadě.

Humbuk kvůli pár balonkům?

Teplota kolem 1 200 °C. Takový žár je třeba na další proces, kterým se k tomuto vzácnému plynu dá dostat. Minerály jako thorianit, monazit či cleveit se zahřejí a od plynů, které se uvolní, se musí oddělit helium.

Vůbec poprvé bude ale helium izolováno z uraninitu, který spíše známe pod starým názvem smolinec. Získání helia není žádný med. A to všechno kvůli pár balonkům, které nám často vyklouznou z dlaní a vznesou se do nebes? Ale kdeže.

Směsí helia, dusíku a kyslíku se plní tlakové láhve potápěčů, těžko nahraditelné by bylo v nemocnicích i při průmyslovém svařování, v dopravním průmyslu, chladí se s ním Velký hadronový urychlovač umístěný v podzemí mezi pohořím Jura ve Francii a Ženevským jezerem ve Švýcarsku, ale používá ho třeba i NASA – jako součást raketových paliv.

Kde tkví kouzlo změny hlasu?

Párty je v plném proudu. Najatý klaun rozdává dětem nafouknuté vznášející se balonky na provázku. Které dítě by tohle nechtělo zkusit? Stačí povolit uzlík a nadýchnout se. Oslava po sluchu za chvíli připomíná šmoulí vesničku.

Čím to ale je, že nám tenhle bezbarvý plyn bez chuti a zápachu dokáže tak změnit hlas? Odpověď mnohé překvapí: Hélium nám hlas ve skutečnosti nemění, jen je jinak zbarvený. Kouzlo je v rychlosti zvuku. Ta je ve vzduchu 3krát pomalejší, než v héliu.

Zrychlení zvukové vlny jde ruku v ruce s vyšší rezonanční frekvencí v ústech – a to stačí k tomu, abychom se potáceli smíchy nad pisklavým hláskem, který může vyluzovat 10letá holčička stejně, jako dospělý hromotluk.

Bezpečné to ale není…

Hélium není toxické a ani se nám zkázonosně neusazuje v těle. Mají přesto héliové radovánky nějaká rizika? Bohužel ano, a to fatální. Ale i tady platí známé rčení: Všeho s mírou. Nádech a pár vtipných vět vám nic neudělá. Ale v nejlepším se má přestat.

Naše tělo helium nezná, a tak ignoruje varovné signály. Pokud se vám héliem naplní plíce, začne se tělo nenápadně a pozvolně dusit. Prvním signálem je bušení srdce. Pak se nevratně poškodí mozek nebo naše tělní pumpa.

Na okolí budete nejdřív působit zmateně, a to dokud neupadnete do bezvědomí. To už může klepat na dveře zubatá. V Česku naštěstí zatím nemáme jediný případ smrti kvůli héliu, ve Velké Británii jich ale v posledních dvou desetiletích evidují přes 500…