Nad hladinou se objevuje načervenale zářící koule. Rychle a nehlučně stoupá k nebi. Tam, stejně tiše jako se objevila, zmizí. O pár minut později se objevuje druhá. A vzápětí další. Každou provází užaslé i nadšené reakce diváků shromážděných na břehu.

Každý rok ve stejnou dobu se u řeky Mekong scházejí stovky lidí, aby se staly svědky neobvyklé podívané. Ta je pro snílky zázrakem, pro skeptiky podvodem a pro realisty přírodním jevem, jehož podstatu se vědcům zatím nepodařilo vysvětlit.

Záhadné zářící koule

Jen pár nocí v roce se nad hladinou objevují záhadné koule, které během pár vteřin vylétnou do výšky kolem sta metrů a pak zmizí. Vypadají trochu jako světlice, nedoprovází je však žádný kouř, žádné exploze.

Většinou jsou velké jako vejce, některé však dosahují i velikosti basketbalových míčů. Září do noci jasnou růžovočervenou barvou a Thajci jim říkají Bang Fai Phaya Nak (Ohnivé koule z Naku). Nejčastěji dochází k podivnému úkazu na zhruba dvousetkilometrovém úseku řeky v okrese Phon Phisai na thajsko-laoské hranici.

Vždy koncem období dešťů, kdy Thajci na konci tříměsíčního buddhistického půstu slaví svátek Wan awk Pansa. Už odnepaměti. V nedalekém chrámu jsou totiž uloženy více než sto let staré písemné záznamy o záhadných koulích.

Záhada se stává divadlem pro turisty

Kdo nechce být rušen stovkami jásajících lidí, ohňostroji a hudbou, musí vyrazit po proudu nebo proti proudu, a najít si k pozorování odlehlejší místo. Možná koulí neuvidí tolik, jejich sledování v nočním tichu však může být zážitkem mnohem působivějším než v rozjásaném davu.

Také přitom může zjistit co je pravdy na tvrzení, že na nejoblíbenějších místech Thajci v posledních letech kvůli turistům napomáhají atraktivitě úkazu jednoduchými ohňostroji. Někteří místní totiž tvrdí, že dříve byly zářící koule menší, téměř bílé a vznášely se jen do výše několika metrů.

Ale ať už jsou bílé nebo červené, létají vysoko nebo nízko, jde o fenomén, jehož vysvětlení stále uniká.

Snílci hlasují pro thajskou lochnessku

Legendy a místní lidé úkaz připisují mocnému Nágovi. Mýtickém polobožskému tvoru, který se vyskytuje jako Buddhův ochránce v legendách Indie i dalších kultur jihovýchodní Asie. V Thajských chrámech je zobrazován jako drak nebo obrovský had, často s několika hlavami a občas je mu přisuzována schopností brát na sebe podobu člověka.

Skeptici však tvrdí, že jde o podvod. Podle nich jsou prý za ohnivými koulemi obyvatelé druhého, laoského břehu, kteří si ze svých thajských sousedů jen utahují. Vystřelují prý světlice a dobře se baví.

Jenže se zdá téměř nemožné desítky let organizovat podobnou akci nepozorovaně a v tajnosti. „Jen si představte, kolik by těch vtipálků muselo být, aby se mohli roztáhnout po břehu na tolik kilometrů,“ tvrdí oponenti. A museli by ostřelovat světlicemi i místa, kde nikdo není. Navíc by je ten vtípek musel bavit více než sto let a nesměli by mezi sebou mít nikoho, kdo by si pustil pusu na špacír.

Realisté sázejí na přírodní jev

Vědcům se však nedaří najít věrohodné a ověřitelné vysvětlení. Plynové kapsy v bahnitém nánosu řek? Samovznícení fosfinu nebo metanu? „Plynové kapsy, které uvolňují plyn jen jednou v roce, vždy ve stejnou dobu a všechny najednou?“ usmívá se thajský geolog, profesor Montri Boonsaneur. „Nehledě na to, že dno Mekongu je spíše kamenité než bahnité. Víření vody je navíc tak silné, že by bubliny praskly dřív, než by se dostaly na hladinu.“ Samotné samovznícení metanu ve vlhkém a chladném prostředí řeky je navíc velmi nepravděpodobné.

Podobně nepravděpodobný je i fosfin. Ten je sice za určitých podmínek schopen spontánního samovznícení, je však těžší než vzduch, takže by nestoupal vzhůru, a už vůbec ne takovou rychlostí. Navíc se u podobných teorií nabízí otázka: Pokud by šlo o přirozený přírodní jev, proč nebyl pozorován na žádné jiné řece ani jezeru či rybníku?