Uprostřed ztemnělých prostor stojí velký kámen tvořící oltář. Bohatého velmože na onen svět následuje i asi 40 dalších lidí. Většinou jde o dívky nebo ženy, které se pyšní svými šperky. Obětím na plochém kameni sekají ruce a stínají hlavy. Všude kolem dokola stříká krev.

Stává se pravidlem, že zemřelého náčelníka následují do říše mrtvých i všechny jeho ženy a také čeleď i koně. Teprve pak se může vydat do podsvětí. Jeskyně Býčí skála v Moravském krasu se stává dějištěm významného pohřbu.

Dívky a ženy, velmožovy souložnice, se připravují na poslední cestu. Smířily se s osudem. Život po boku významného muže nepřináší jen samé výhody, je nutné i něco obětovat. Ověsí se bronzovými a zlatými šperky, jantarem a skleněnými perlami.

Jedna za druhou potom přicházejí k oltáři. Seknutím meče postupně za krutých bolestí přicházejí o obě ruce, aby nakonec na kámen položily i svoji hlavu, kterou kněz, vykonávající oběti, čistě oddělí od těla.

Balvany ukryjí pohřebiště

Mrtvý náčelník dostává s sebou na cestu i obětní nádoby, zásoby obilí, ale také zvířata. Tělo společně s jeho nákladným zdobeným vozem uloží na hranici a zapálí. Nechybí soška býčka vysokého 11,3 cm a na délku měřícího 10,1 cm.

Otvorem v jeho hlavě prostrčí skleněnou tyčinku. Díky ní očí otvory působí, jako by se býk skutečně rozhlížel po jeskyni. Je snad rituál pohřbu spojený právě s jeho kultem?

Sotva plameny zhasnou, na pohřebiště plné ostatků pak pozůstalí navalí vápencové balvany, zasypou pískem a štěrkem. Oheň pak vše v nejspodnější části promění v pálené vápno. Nikdo tak nemůže zneuctít lidské ostatky. Uplyne mnoho staletí.

Jsou krvavé rituály dílem Bójů? 

Když roku 1871 vnikne do jeskyně moravský archeolog Jindřich Wankel (1821‒1897), překvapeně zírá na spoustu rozházených lidských ostatků. Válí se tu kostry bez hlavy a rukou. Z hlíny vyhrabe i spoustu dalších předmětů.

Najde bronzovou násadu na hůl připomínající žezlo, přilbu, bederní závěs, bronzové nádoby a pozůstatky vozu. Náramky, většinou vyrobené také z bronzu, spony a jehlice, zlaté ozdoby, ale i skleněné perly odkazují na ženy.

Zaujme ho i zvláštní velký kámen připomínající stůl a zbytky zdobného vozu.  „Zřejmě se tu odehrávaly nějaké obřady s lidskými oběťmi,“ honí se mu hlavou. Myslí si, že obětiště má na svědomí kmen Bójů. V jednom z článků, které o svém objevu pustí do světa, říká, že

„nebožtíci druhdy v Býčí skále pohřbeni, nebyli ani Keltové ani Germáni, nýbrž pravdojatně Slované. Co se doby týče, pochází číše z lidské lebky v Býčí skále z časů mezi VII. a V. stoletím před Kristem.“

Nálezy nedávají správný obraz

Pověst o Býčí skále sepíše Wankelova dcera Karla Absolonová-Bufková (1855‒1941), kde jako velmože či náčelníka kmene označí Skyta (Skytové – kočovníci původem z Íránu, dostanou se i do východní Evropy – pozn. red.).

Tajuplný rituální pohřeb halštatského velmože ale provokuje spoustou otázek. Jaké vlastně byly dobové pohřební zvyklosti? Halštatská kultura sice pohřby na voze zná, jenže jde obvykle o ukládání nespáleného těla.

Předsíň Býčí skály navíc neskrývá celý vůz, ale části z několika vozů. Pohřební postup si žádá i další nezbytnosti patřící do hrobové výbavy: od nožů přes kosti zvířat až po amfory.

Ačkoli v jeskyni se takových nálezů nachází hodně, dohromady nedávají ten správný obrázek uspořádání hrobu s vozem. V Evropě jich našla více než stovka, a tak archeologové mají s čím porovnávat.

Mohlo jít ve skutečnosti o příslušnici něžného pohlaví?

K vozovým pohřbům nikdy nedocházelo v jeskyních, vždycky v komorových hrobkách, nad kterými pozůstalí vztyčili mohylu. Pod tíhou takových důkazů se tedy zdá, že se teorie o velmožském pohřbu rozpadá jako domeček z karet.

Definitivně ji zbourá archeolog Jindra Nekvasil (1926‒2009). Přitom je to ale zároveň on, kdo jako první vysloví myšlenku, zda domnělý velmož není ve skutečnosti ženou, a to vysoce postavenou.

Napovídá tomu velké množství zohavených ženských ostatků, obětinami mohly být kněžky z její družiny. Vysvětlit se dá i neexistence dřevěné pohřební komory, ta mohla shořet při požáru.

Falšoval objevitel fakta?

Objevitel jeskyně Wankel to ale nemá se svými názory jednoduché už ve své době. „Sám H. Wankel byl průběžně po svém životním objevu kriticky posuzován pro metody své práce nebo dokonce z hlediska možného falšování některých faktů.

V řadě případů bylo poukazováno na jeho na nedostatečné popsání nálezové okolnosti v Předsíni (jeskyně Býčí skála – pozn. red.) v roce 1872. Byla také hodnocena otázka jeho osobní nepřítomnosti při výzkumu,“ uvádí historik Martin Golec.

Spoustě lidí se Wankel nezavděčí. Odborníci mu vyčítají, že svůj nález pořádně nepopsal a přizpůsobil ho své teorii. Vlastně tím téměř padělal skutečnost.  Navíc při výzkumech nejednou chyběl.

Přiznávají mu alespoň, že „zcela správně zařadil nálezy z Býčí skály do starší doby železné (halštatské),“ jak píše archeolog Antonín Přichystal.