Působení československých legionářů v Rusku patří k zásadním historickým momentům. Někteří badatelé dodnes věří, že vojáci si kromě hrůzných vzpomínek přivezli ze Sibiře i nemalé bohatství.

Srpen 1918. Ruskem zmítá krvavá občanská válka. Na jedné straně stojí bolševici. Na straně druhé pak tzv. bělogvardějci, roztříštěné síly bojující za obnovení carství.

Mezi těmito mlýnskými koly se nachází řada dalších skupin – různí místní vládci se svými armádami, ozbrojené bandy a zahraniční vojenské skupiny včetně československých legionářů.

Chránili poklad

Cílem legionářů se po řadě bitev stává jediné: dostat se domů. Hledají proto pomoc mimo jiné i u ruského vládce Alexandra Vasiljeviče Kolčaka, který nakonec našim vojákům svěřuje úkol: dohlížet na zlatý poklad přepravovaný po železnici.

 Legionáři svůj úkol splní, ale později jsou obviněni, že část bohatství uloupili. Je to pravda?

Příkaz shůry?

Zatímco historické dokumenty říkají, že si poklad převzala ruská strana, mnoho Rusů stále věří, že nebyl kompletní. Legionáři prý mohli považovat část zlata za svou zaslouženou odměnu, případně dostali příkaz přímo od československých politiků.

V jednom telegramu poklad zmiňuje i tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš.

Na dně jezera?

Další náznaky jsou pak v některých legionářských dopisech, které naznačují, že možná byla část zlata uschována v nově založené Legiobance. Jenže většina historiků to zpochybňuje.

Bohatství Legiobanky prý pocházelo z jiných zdrojů, především z úspěšného hospodaření Čs. armádního sboru. Kde tedy poklad skončil? Může dodnes ležet na dně Bajkalu, jak tvrdí další hypotéza?