„Není náhodou rakouský agent?“ přemítají angličtí úředníci v Kapském Městě, když roku 1883 pozorují muže, jehož výbavu tvoří 164 plných beden. „Prý bude prozkoumávat neznámá území… Co když je chce zabrat a prohlásit za kolonie?“ vrtá jim hlavou.

Nic podezřelého u něj ale nenajdou, a tak cestovateli Emilu Holubovi alespoň napaří ohromné clo.

První chvíle Emila Holuba (1847–1902) na africkém kontinentě po připlutí 22. prosince 1883 nejsou zrovna příjemné, i když se zde ocitá už na své druhé výpravě (první proběhla v letech 1872–1879).

Tentokrát dorazil i se svou manželkou Růženou a s sebou mají také šest průvodců. Jenže už po při připlutí do Kapského Města pochopí, že přivítání není stejně přátelské jako před více než deseti lety. Zaskočí ho vysoké clo. Přesto se nevzdává a míří z Kapského Města na sever.

Výpravu provází smůla

Cestovatel Holub má totiž velký sen. Chce jako vůbec první člověk na světě projít Afriku od jihu až na sever do Káhiry. Komplikace ale na sebe na sebe nenechají dlouho čekat. V bažinách kolem řeky Zambezi onemocní celá jeho výprava malárií.

Skupinku dobrodruhů neustále provází smůla. Dva průvodci umírají, třetí je na tom také špatně a míří zpátky do Evropy.

Domorodci se bojí

Nejhorší zážitek ale na ně čeká 2. srpna 1886. Utáboří se u vesnice Galulonga. Výpravu, která se z původních osmi členů smrskla na pět, zde přepadnou bojovníci domorodého kmene Mašukulumbů. Bojí se totiž, že Holub přivede vojáky.

Mašukulumbové proto výpravu okradou o všechno. Cestovatel nakonec uhájí jen holý život, a to i díky manželce Růženě, která umí střílet. Zemře další průvodce a zbylé čtveřici trvá několik měsíců, než doputuje zpátky do přístavu Elizabethport. V září 1887 proto raději zamíří zpátky do své vlasti.

72 vagonů sbírek

V Africe Holub sesbírá přes 30 tisíc různých předmětů. V závěru života hodně přednáší a vydává dvě knihy o obou výpravách. Ve Vídni se mu v roce 1891 podaří otevřít velkou etnografickou výpravu, kterou za rok přemístí do Prahy.

Na transport obrovské sbírky využije celkem 72 vagonů rakouské železnice. Exponáty nabídne českému Národnímu muzeu, které je ale odmítne. Nakonec je tedy rozdává. Dnes je proto najdeme v různých muzeálních sbírkách, třeba v Paříži nebo Londýně.

V letech 1893–1894 o svých cestách přednáší i v Africe. Ironií osudu je, že zde najde větší uznání než doma v Čechách.