Těžko si bez ní představit dnešní zdravotnictví. Přenos životodárné tekutiny, zvané krev, z jednoho těla do druhého, je proces, který lékařům notně ulehčuje práci. Chvíli ovšem trvá, než přijdou, jak na to…
Ačkoliv krev a její účinky fascinují lidstvo v podstatě od počátku jeho existence, dlouho dobu se nedaří ovládnout její přenos z člověka na člověka tak, aby zachraňoval životy.
Nejrůznějších experimentů je hlavně v Anglii, Francii, Itálii, ale i jinde po světě celá řada. Jenže pokaždé se něco zvrtne.
Lze jí ovlivnit chování příjemce?
První větší naději na šťastný konec snažení přinese Angličan William Harvey (1578–1657), když v roce 1616 objeví a popíše princip krevního oběhu v lidském těle. Řada laboratoří a jim podobná zařízení se brzy poté začnou plnit nejrůznějšími pokusnými zvířaty.
Právě u nich začíná cesta k první úspěšné transfuzi krve z jednoho člověka do druhého. Nutno říct, že je lemována spoustou spekulací a nepodložených domněnek. Třeba, že transfuzí lze účinně ovlivnit chování příjemce krve. Padají tak návrhy, aby se využívala například pro uklidnění rodinných sporů.
Pomůže beránek
To, jestli se změní povahové vlastnosti příjemce, se v únoru roku 1665 snaží při přesunu krve zjistit i anglický lékař Richard Lower (1631–1691). A to s pomocí dvou psů, kterým spojí krční tepny stříbrnou trubičkou.
Obě zvířata jeho pokus přežijí, čímž se Lower stane autorem historicky první krevní transfuze mezi zvířaty.
Jeho úspěch podnítí Jeana-Baptiste Denyse (?1635–1704), osobního lékaře francouzského krále Ludvíka XIV. (1638–1715), aby se pustil do vlastního, ještě odvážnějšího experimentu – první transfuze krve ze zvířete na člověka.
Dne 15. června 1667 převede necelé dvě deci krve z krční tepny beránka do těla v horečkách se zmítajícího šestnáctiletého chlapce. A světe div se, už druhý den ráno je hochovi lépe.
Příjemcem muž s rakovinou
A když Denys s úspěchem aplikuje beránčí krev i dalším lidem, zdá se, že člověk má nad rudou tekutinou konečně navrch.
Jenže na přelomu roku 1667/1668 podá Denys několik dávek telecí krve muži jménem Antoine Mauroy, který krátce po aplikaci té poslední umírá, čímž kritické ohlasy ohledně transfuze začne výrazně sílit.
Nakonec v roce 1678 vedou i díky dalším nevalným výsledkům v Anglii, Francii a Itálii k zákazu této metody. Její špatnou pověst vylepší až začátek 19. století.
V září roku 1818 totiž britský porodník James Blundell (1790–1878) provede první úspěšnou přímou transfuzi krve z člověka na člověka. Příjemcem je muž, trpící rakovinou. Místo do té doby běžného přímého spojení obou oběhů, použije velkou injekční stříkačku.
Průkopníci Landsteiner a Janský
Další Blundellovy pokusy ale už tak úspěšné nejsou, jelikož, vzhledem k neznalosti krevních skupin, dochází ke smrtelnému rozpadu červených krvinek. A pohoří i řada jeho následovníků.
V letech 1667–1874 je zaznamenáno 129 pokusů o transfuzi krve, přičemž jen 42 z nich je úspěšných. Statistiky se začnou vylepšovat až po roce 1900, kdy mladý rakouský lékař Karl Landsteiner (1868–1943) přijde s objevem krevních skupin.
Stejně jako o sedm let později nezávisle na něm český lékař Jan Janský (1873–1921). A pak už to jde ráz na ráz.
V roce 1914 posune transfuzi objev „konzervace“ krve pomocí citronanu sodného, což má na svědomí belgický chirurg Albert Hustin (1882–1967 a v roce 1940 je to opět Karl Landsteiner, kdo potvrdí existenci takzvaného Rh-faktoru, čímž zajistí imunologickou bezpečnost transfuzí.
