Tuto notoricky známou anekdotu slyšel už někdy každý: Američané měli v 60. letech utratit miliony dolarů za vývoj pera schopného psát ve vesmíru, zatímco Sověti použili tužku. Vesmírné pero skutečně existuje a větší částka na jeho vývoj opravdu padla.
Konkrétně jeden milion dolarů do něj ale investoval soukromý výrobce – o obyčejnou tužku totiž nestáli Američané, ani Sověti, přestože ji obě vesmírné velmoci v raných kosmických programech běžně používaly.
Mikroskopické riziko
Volba vhodné psací pomůcky pro lety do vesmíru je oříšek. Například obyčejné tužky jsou hořlavé a produkují elektricky vodivý grafitový prach, podobně jako tužky mechanické.
![](https://rfapi.digicon.cz/img/logo/rf-hobby.cz.small.jpg)
Poznámky psané mazacími tužkami na plastové destičky zase nevynikají trvanlivostí, zatímco kuličková pera mohou produkovat páry a popisovače zase potřebují k optimální funkci nízkou provozní teplotu a tlak.
Odlámané hroty, dřevěné hobliny, grafitový prach či inkoustové páry a kapky, poletující volně v mikrogravitaci, představují riziko pro kontakty spínačů a citlivou elektroniku, nepříjemnosti ale dokážou způsobit také astronautům, pokud jim zabloudí do očí nebo do dýchacích cest.
Od vznícení Apollo 1 v roce 1967 a uhoření tří astronautů se navíc NASA snažila vyhýbat hořlavým materiálům na palubě.
![První verze Fisherova Vesmírného pera s názvem AG-7. FOTO: Cpg100 / Creative Commons / CC BY-SA 3.0](http://epochaplus.cz/wp-content/uploads/2024/06/1024px-ag-7-space-pen-768x520.jpeg)
Pero za všechny peníze
Podnikavcem, který se pustil do vývoje vesmírného pera, byl americký vynálezce a politik Paul Fisher (1913–2006), a to bez pobídky NASA i bez jejích peněz.
Zakladatel společnosti Fisher Pen Company se v roce 1960 zkoušel ucházet o post prezidenta USA, ale konkurence byla silná. Přednost dostal John F. Kennedy a Fisherovi tak nezbylo, než se vrátit k výrobě per.
Už od 50. let se snažil hledat způsoby vylepšení kuličkových per, která měla tendenci vytékat, vynechávat a vysychat a roku 1965 si nechal patentovat pero s neobvyklými vlastnostmi. Aby zabránil jeho vytékání, přidal Fisher do inkoustu pryskyřici.
Tento gelový inkoust se změnil na kapalný až třením o kuličku v hrotu pera, kam inkoust namísto gravitace tlačil hustě natlakovaný dusík (20 kg na 2,4 cm2). A to nebylo všechno.
Fisherovo pero dokázalo psát při jakékoliv pozici v jakémkoliv prostředí, pod vodou, ve vakuu, ve výšce 3,7 km a při teplotách od -34 oC po 121 oC. Jeho tixotropní inkoust a zásobník bez ventilačního otvoru neuvolňovaly žádné významnější výpary.
Udrželo dostatek inkoustu, aby nakreslilo souvislou čáru dlouhou více než tři kilometry.
![Astronaut Walter Cunningham během devátého dnu mise Apollo 7. FOTO: NASA / Creative Commons / volné dílo](http://epochaplus.cz/wp-content/uploads/2024/06/as07-4-1586-768x768.jpg)
Do každé vesmírné lodi
Fisherovo Vesmírné pero si svou premiéru odbylo na misi Apollo 7 v roce 1968, od té doby jej NASA používala na všech misích s posádkou. Na konci 60. let stejný výrobek objednal také SSSR pro své vesmírné mise Sojuz.
![](https://rfapi.digicon.cz/img/logo/rf-hobby.cz.small.jpg)
Společnost Fisher dodnes vytvořila asi 80 modelů Vesmírných per, jedno z nichž, Shuttle Pen, se používalo na raketoplánech NASA a na ruské vesmírné stanici Mir.
Stále je najdeme na palubě Mezinárodní vesmírné stanice, ačkoliv astronauti mají v současnosti k dispozici mnoho jiných možností, jak pořizovat poznámky ve vesmíru.
Pokrok v technologii paradoxně znamenal také návrat mechanických tužek do základní výbavy astronautů – zdokonalený filtrační systém na palubě ISS je dnes schopen efektivně zachytit potenciálně riskantní grafitový prach.