Vzpoura vězňů ve věznici v Leopoldově, která začala 15. března 1990, je dodnes největší vězeňskou rebelií v historii Česka a Slovenska.

Vzpouru, kterou odstartovalo vyhlášení široce pojaté amnestie prezidenta Václava Havla, nakonec ukončil až zásah bezpečnostních složek o čtrnáct dní později.

A zatímco v zahraničí tento zásah obdivovali jako perfektně provedený, doma se na příslušníky zásahové jednotky snesla vlna kritiky.

SNADNO VYTLAČÍ DOZORCE Z VĚZNICE

S nástupem Václava Havla do prezidentského úřadu se dalo očekávat, že bude vyhlášena neobyčejně široká amnestie, protože Havel měl s vězením osobní zkušenosti. To se také vskutku stalo.

Mnoho vězňů z Leopoldova ale čekalo marně, protože amnestie neměla posílat domů lidi odsouzené za nejzávažnější trestné činy, a v Leopoldově, nejpřísněji střežené československé věznici, kde dřív byli vězněni a mučeni političtí vězni, sedělo takových lidí na dvanáct stovek.

Když se tedy dozvěděli, že domů nepůjdou, zahájilo 217 vězňů protestní hladovku. Nakonec se jim poměrně nečekaně podařilo dozorce vytlačit z areálu věznice, který tak najednou měli pod svou kontrolou a ke vzpouře se přidávali další a další vězni.

Neúčastnilo se jich jen asi 150 rozumnějších, které však drželi ostatní zavřené v jednom křídle věznice jako rukojmí. Sami se připravovali na boj.

Na strojích, na kterých normálně pracovali, vyráběli široký arzenál bodných a sečných zbraní a vyrobili dokonce i Molotovovy koktejly a funkční plamenomet.

ZÁSAHOVÉ SLOŽKY VYČKÁVALY

Zásahové složky obklopily sice okolí věznice, ale s ozbrojeným zásahem proti vězňům se vyčkávalo téměř dva týdny. Jediný jejich požadavek, aby všechny propustili, samozřejmě splnit odmítli.

Až 28. března dostaly speciální jednotky povolení k zásahu, během kterého využívaly i obrněné transportéry.

Nečekala je ovšem lehká práce, vězni bojovali urputně a zásahovou jednotku čekal boj muže proti muži. Trvalo to téměř tři hodiny. Zajaté vězně nechávali svléknout podle hesla „nahý = neozbrojený“.

Zničeno bylo pět z jedenácti budov ve věznici a škody přesáhly hranici třiceti milionů korun. Zraněno bylo jedenáct členů zásahové jednotky a na tři desítky vězňů. Jeden z nich zahynul, když mu podomácku vyrobená nálož vybuchla v rukou.

Zahraniční média obvykle zásah chválila jako výborně provedený, ale doma se na zasahující policisty snesla vlna kritiky za zbytečnou brutalitu. Velitele zásahu v Leopoldově dokonce celá aféra nakonec stála místo.

VŮDCE VZPOURY NA ÚTĚKU ZABIL NĚKOLIK DOZORCEŮ

Soud v Bratislavě později odsoudil 61 vězňů, kteří měli na vzpouře největší podíl, k dodatečným trestům. 23. listopadu 1991 však z věznice, která i po vzpouře dále sloužila svým účelům, uprchlo sedm vězňů v čele s vůdcem vzpoury Tiborem Polgárim.

Nejprve přímo ve věznici a pak v operačním středisku, kde ukradli zbraně, povraždili pět dozorců. Po útěku z věznice hodlali zamířit do Polska a odtud do Austrálie.

Na cestě ukradli několik aut a zranili dalších jedenáct lidí, zároveň se ale stačili opít a zdrogovat a s posledním autem nabourali do stromu. Následně se rozhodli vyměnit auto za vlak, ale nastoupili do vlaku, který je odvezl zpátky do blízkosti Leopoldova.

Tam je poblíž Piešťan obklíčila zásahová jednotka. Polgári byl postřelen a všichni ostatní se vzdali. Jejich útěk trval necelých dvacet hodin.

Po této události se v Česku znovu silně rozmohlo volání po obnovení trestu smrti. Polgári a Miloš Uriga dostali za vraždy dozorců doživotní tresty, stejně jako Andrej Harvan, už dřívě odsouzený za dvojnásobnou vraždu. Ten později ve věznici spáchal sebevraždu.

Ostatní dostali dlouholeté tresty. Polgári i Uriga jsou ve vězení dodnes.