Zvedne hlavu směrem k majestátní věži. Okamžitě jí proběhnou hlavou vzpomínky, jak si tu hrála se svými bratry. Ta doba už je ale dávno pryč, teď v jejím bývalém domově vládnou úplně jiné pořádky. Časy Rakouska-Uherska už zkrátka patří do minulosti.

Ten den obrátí vzhůru nohama prakticky celé dějiny následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este (1863–1914) zamíří se svou manželkou Žofií Chotkovu (1868–1914) do Sarajeva. Je to vůbec poprvé, co společně vystupují na veřejnosti.

Svoji jsou sice už od července 1900, jenže situace je pořádně komplikovaná. Žofie totiž náleží k nižší šlechtě, což se nelíbí císaři Františku Josefovi I. (1830–1916). Se svatbou nakonec souhlasí, vymíní si však několik ústupků.

Například to, že děti, které se páru narodí, jsou automaticky vyškrtnuty z následnictví. Život ale potomkům Františka Ferdinanda a Žofie připraví pořádně turbulentní osud, který by zlomil nejednoho člověka.

Nejstarší z rodiny

Kdo: Žofie

Kdy: 1901–1990

Zajímavost: Odpustí jednomu z atentátníků

Nikdo by v elegantní stařence obývající rodinný dům v Salcburku nehledal aristokratku a dceru někdejšího následníka trůnu. Žofii ostatně život vůbec nešetří.

Dopis od atentátníka

Poprvé se rozkřičí na Konopišti. Někdejší lovecký zámeček totiž nechává její otec přestavit na reprezentativní sídlo. Žofie si užívá poklidného dětství, jen do chvíle, než se jí rodiče nevrátí z návštěvy v Sarajevu.

Společně se dvěma bratry míří do péče matčiny sestry Jindřišky Chotkové (1880–1964). Podivně se zachová také sám císař. Se sirotky se setká pouze jednou, avšak odkáže jim několik zámků v čele s Konopištěm a rakouským sídlem Artstettenem.

Ještě během první světové války obdrží Žofie dopis. Když ho otevře, oči se jí zalijí slzami. Jeden z atentátníků – Nedeljko Čabrinović (1895–1916) vyjadřuje upřímnou lítost. Sám tehdy hnije v Terezíně a trpí tuberkulózou, a tak ví, že mu příliš času nezbývá. „Odpouštím vám,“ odpovídá mu dospívající dívka.

Další útrapy

Postavení sirotků se zlepší díky Karlovi I. (1887–1922). Dobrý úmysl brzy smetou politické změny a konec první světové války, kdy nezůstává kámen na kameni. Žofie žije v Československu, kde zruší šlechtické tituly.

Musí ale opustit milované Konopiště, údajně si s sebou nestihne vzít ani fotografie. Nenechá si šlapat po štěstí a v roce 1920 si bere Fridricha Nostitze-Rienecka (1893–1973). Pár zplodí celkem čtyři děti, jenže ani ty nemají moc štěstí.

Nejstarší Ervin (1921–1949) narukuje do německé armády a skončí v sovětském zajateckém táboře, kde také zemře. Uniformu oblékne i František (1923–1945). Jeho život ukončí boje na východní frontě. Sama Žofie prožívá druhou světovou válku na našem území.

Nacistické úřady se však domnívají, že uprchla do Londýna. Po roce 1945 naplno pocítí československou nevraživost, když rodině zabaví majetek a odlifrují do Rakouska. Nejdříve se tísní v malém bytě, následně získají zámek ve městečku Eisenerz.

Na stará kolena zamíří do Salcburku. Po smrti manžela věnuje veškeré síly vnoučatům. Začátkem 80. let minulého století obdrží povolení od komunistických úřadů k návštěvě Konopiště.

Aristokrat s diplomem

Kdo: Maxmilián

Kdy: 1902–1962

Zajímavost: V koncentračním táboře myje latríny

V ideálním světě by mohl být Maxmilián císařem, jenže historie tomu chce jinak. Nakonec se alespoň stává starostou rakouského městečka.

Předem prohraný boj

Když ho dva dny po narození ve Vídni křtí, otec doufá, že prvorozený syn bude mít poklidný život. O pár let později se o něm uvažuje jako o guvernérovi Alsaska-Lotrinska. Nic z toho se však nestane, protože zajeté pořádky změní světová válka.

Vydává se raději na cestu studenta, věnuje se paragrafům a na univerzitě ve Štýrském Hradci získává v roce 1926 právnický titul. Rovněž na sebe bere odpovědnost a stará se o veškerý majetek.

Vzhledem tomu, že on a ani jeho sourozenci nejsou členové rakouské císařské rodiny, není na ně uplatněn zákon o vyvlastnění z roku 1919. Díky tomu může zůstat v Rakousku, čile komunikuje s Ottou Habsburským (1912–2011) a snaží se lobbovat za návrat monarchie.

Všechny snahy vezmou za své v březnu 1938, když se zprostředkovaně srazí s Adolfem Hitlerem (1889–1945). Říšský kancléř provede anšlus. To se nelíbí Maxmiliánovi, kteří volá po nezávislém Rakousku.

To přiláká pozornost úřadů a po pár týdnech skončí v koncentračním táboře Dachau.

Pan starosta

Bachaři ho nutí vynášet a čistit latríny, aristokrat si z toho nic nedělá. Po šesti měsících je volný, údajně jeho manželka oroduje u Hermanna Göringa (1893–1946). Pro Maxmiliána vyškemrá domácí vězení na zámku Artstetten.

Jakmile válka skončí, místní se radí, kdo by měl zastávat post starosty. Ukážou právě na Maxmiliána a tehdejší sovětské okupační úřady souhlasí. Ve funkci stráví dvě volební období. Rapidně mu začnou docházet síly.

V roce 1958 ukončí veškeré rozhovory o návratu Habsburků. Ani jedna strana nechce couvnout. Osudným se mu stává tvrdé zacházení v Dachau.

Umírá v roce 1962 obklopen rodinou, nechybí ani druhý nejstarší syn Georg (1929–2019), který jednou bude působit jako rakouský velvyslanec.

Šlechtic v koncentračním táboře

Kdo: Ernst

Kdy: 1904–1954

Zajímavost: Prohlásí ho za mrtvého

Benjamínek rodiny kráčí ve stopách staršího bratra. To ho ale dovede do problémů v podobě koncentračního tábora.

Následky trýznění

Na rozdíl od svých sourozenců odmítne přidat podpis na dopis pro Čabrinoviće. Svou budoucnost vidí v lesnictví, protože na šlechtický titul už nemá nárok. Neúnavně bojuje za monarchistické myšlenky.

Ještě v roce 1936 se stihne oženit s Marií Woodovou (1901–1985), dcerou maďarské šlechtičny. Po anšlusu si ho vyzvedne gestapo a odvleče do Dachau. Šest měsíců sdílí trýznění s bratrem, než ho převezou do Buchenwaldu.

Trpí řadou nemocí, nacisté ho dokonce jednou označí za mrtvého. Vysvobození se dočká až v roce 1943. Domů se vrací jako zlomený člověk s řadou zdravotních komplikací.

Dočká se sice toho, jak rakouské úřady vrátí jeho rodině majetek, který ji zadržely na začátku druhé světové války. Pak už je jen stínem své někdejší existence a umírá před 50. narozeninami.