Dívky se za ustrašeného chichotání usadí na potemnělé půdě. Chytí se za ruce. „Duchu Katčina pradědečka, vejdi mezi nás. Dej nám své znamení,“ řekne nejodvážnější z nich. Náhle půdou zavane studený průvan.

Zavřené okenice se s třískotem rozlétnou. Kamarádky vykřiknou hrůzou a řítí se po schodech dolů. Nepřivolaly právě z onoho světa rozhněvanou duši?

Kdo z nás někdy nezkoušel vyvolávat duchy? Z neznámých důvodů patří vyvolávání duchů k oblíbené zábavě zejména pubertálních dívek. Přičemž nejčastěji k pokusům o navázání kontaktu se zesnulými dochází na letních táborech.

Nemůže to však být nebezpečné? Lze si jen tak beztrestně pohrávat s nadpřirozenými silami? Proč se o vyvolávání duchů pokoušejí i lidé, kteří o sobě prohlašují, že na takové „blbosti“ nevěří? Chtějí popíráním existence duchů zakrýt svůj strach?

Jak navázat kontakt s oním světem

Většina lidí, kteří se během svého mládí o vyvolávání duchů pokoušeli, se prostě někde na temném místě při zapálené svíčce chytili za ruce a požádali ducha, aby jim dal nějaké znamení. Tento způsob však odborníci na vyvolání duchů považují za velice nebezpečný.

Podle záhadologů totiž snahy o navázání kontaktu se zesnulými rozhodně nejsou žádnou zábavou pro zpestření dlouhých večerů. Vždy je potřeba zachovat určitá pravidla. Například účastníci shromáždění se musí stále vzájemně dotýkat malíčky, neboť jinak by jim duch mohl ublížit.

Pokud jsou v místnosti okna a zrcadla má se před ně prý nasypat sůl jako případná ochrana před démony, které bychom mohli svým konáním přilákat. Zásadní je také nepřivolávat ducha jen tak pro legraci, ale pro zodpovězení nějakých vážných otázek.

A co je vůbec nejdůležitější? Na závěr seance je nutné přivolanou entitu odvolat. Jinak bude duch dál strašit a bude o to obtížnější se ho zbavit. Nejsou to všechno zbytečná varování? Vždyť se přece při vyvolávání duchů nemusí stát vůbec nic!

Rozhněvaní duchové

Mnoho lidí, již se o vyvolávání duchů pokoušeli, si odneslo poznatek, že zkrátka žádný onen svět neexistuje, protože na jejich zavolání nikdo nepřišel. Odborníci na vyvolávání duchů to připisují skutečnosti, že na seanci je přítomen někdo, kdo na duchy nevěří.

Někteří záhadologové ovšem tvrdí, že pokud se nic nestane, můžeme se považovat za šťastné. Někdy se totiž přihodí události, z nichž doslova tuhne krev v žilách. Náhlé ochlazení, zhasínání světla, klepání – to patří ještě k těm nejmírnějším projevům přivolaných duší.

Někdy může neuvážené vyvolání přivodit i vážné nehody či smrt zúčastněných. Duševní léčitelka Kateřina Pokorná (*1967) tvrdí, že během své praxe zažila nejeden noční telefonát typu: „Prosím Vás, pomozte nám.

Vyvolávali jsme na intru duchy a Marcelu teď někdo škrtí a vytahujou se tady samy šuplíky.“ Zahrávání si se záhrobím může být tedy velmi nebezpečné. Představa, že ducha jednoduše požádáme, aby odešel, a on to udělá, je podle odborníků na nadpřirozené jevy velmi naivní.

Navíc není tak docela jisté, komu vlastně otvíráme dveře do našeho světa.

Nezvaní návštěvníci

Někteří esoterici tvrdí, že rituálem nepřivoláme ducha člověka, ale zveme k sobě démona. Toho je velmi obtížné se zbavit. Za každým projevem údajného ducha se prý skrývá démon, neboť duchové se prý mohou zjevit pouze v podobě projekcí.

Často také nemusíme vyvolat toho, koho jsme zamýšleli, ale nějakou zbloudilou duši, která se vyskytuje v okolí. Co nás na vyvolávání duchů tak láká? Skutečně můžeme komunikovat se zemřelými? Zrodily se strašidelné historky jenom z lidského strachu z neznáma, nebo bychom raději měli nechat mrtvé spát?