Neví, co je kolo. Nemají klasické písmo. V jejich říši nefunguje obchod. Přesto jsou Inkové etnikem superlativů, které v mnoha dovednostech předčí generace, přicházející po nich.
Jejich budovy odolávají zemětřesení, systém cest se vyrovná římskému a dokážou pěstovat plodiny způsobem, který se dlouho nedaří napodobit. A hlavně: obejdou se bez peněz!
Organizovaná společnost s přísnými zákony a vymezením tříd ovládne rozsáhlou oblast od oceánu až k Andám, tedy území dnešních států Peru, Kolumbie, Chile, Ekvádoru, Bolívie a Argentiny a v 15. a 16. století vybuduje silnou a bohatou říši, na jejímž území neexistuje obchodování, to probíhá pouze s cizinci.
O distribuci všeho, co lidé potřebují, se stará stát pomocí velkých skladišť. Za to mu občané odvedou místo daní určité množství práce a všichni jsou spokojeni. Inspirativní ekonomický model není však jediné, co dodnes na Incké říši fascinuje…
Stará dobrá ruční práce
Španělští dobyvatelé jsou ohromeni při pohledu na visuté mosty přes rokliny, kaňony a soutěsky. Tyto průkopnické stavby přitom hrají významnou roli v sociální oblasti a také jsou klíčové pro organizaci a správu státu. Mosty mají zajímavou konstrukci.
Podlahu a zábradlí tvoří pletená lana a rohože z přírodních vláken a někdy i vláken lamí vlny, mezi hlavními podlahovými lany a zábradlími vedou svislé vazby z téhož materiálu. Kamenné opěry pak ukotvují lana na obou stranách mostu.
Jediný zbývající visutý most svého druhu se dnes nachází v provincii Canas v peruánské regionu Cuzco na jihovýchodě And. Půl tisíciletí dlouhou tradici udržují členové místní komunity, kteří každoročně staví nový most. Jsou ve svém počínání tak zdatní, že přestavba mostu trvá pouhé 3 dny.
Zdatní zemědělci
V Andách, které jsou jedny z nejvyšších a nejstrmějších hor na světě, dokážou Inkové pěstovat odolné druhy plodin, jako jsou brambory, quinoa anebo třeba kukuřice. Mnohé z nich si dokonce sami vyšlechtí.
Aby jejich zemědělství vzkvétalo, vytvoří důmyslný zavlažovací systém, jehož kanály se plazí po svazích hor. A také v nich vytvářejí terasy pro pěstování. Terasovitá pole nejenom, že rozšíří plochu pro výsadbu, ale mají také několik dalších výhod.
Kamenné opěrné zdi se během dne zahřívají a v chladných nocích pak uvolňují teplo do půdy. Terasy jsou rovněž mimořádně účinné při uchování vody ze zavlažovacích kanálů anebo dešťových srážek. Podle vědců dokázaly udržet vlhkost i několik měsíců.
Znamení na obloze
Astronomie hraje v incké kultuře důležitou roli, zejména pokud jde o zemědělství. Nejdůležitější pro organizování různých událostí jsou pohyby a určitá postavení Slunce, Měsíce a hvězd.
Inkové také budují na speciálně vybraných místech sloupy, mezi kterými je vidět pohyb Slunce. Podle toho je možná přesná časová kontrola a plánování toho, které plodiny a v jaké nadmořské výšce je třeba vysadit.
Provádějí rovněž rituály k poctě Slunce, aby jim sluneční bohové ukázali správné místo pro výsadbu plodin. Věří také, že planeta Venuše je služebnicí Slunce a je jí nařízeno, aby ho následovala anebo naopak předešla, ale aby mu vždy zůstala nablízku.
Inkové ji dokážou velmi dobře rozpoznat, ať už se objevuje jako ranní nebo večerní hvězda. Staví rovněž observatoře, aby zachytili první a poslední sluneční paprsky řadou speciálně umístěných oken.
Bez spojovacího materiálu
Jedním z nejpůsobivějších odkazů Inků je jejich jedinečný způsob výstavby budov, který obvykle nevyžaduje maltu. Obrovské kamenné bloky jsou dobývány a nahrubo opracovány již v lomu a poté jsou přemisťovány pomocí lan, klád a tyčí.
Následně se jejich tvar doladí v místě stavby bronzovými nebo měděnými nástroji. Jejich opracování je tak přesné, že už většinou není třeba používat spojovací materiál.
Inkové totiž vyvinou důmyslný stavební systém, který obsahuje řadu do sebe zapadajících úhlů.
V Sacsayhuamánu na okraji jihoperuánského města Cuzco, které kdysi bylo hlavním městem Incké říše, jsou kameny se 13 úhly, zatímco Machu Picchu se může pochlubit i kameny s 32 úhly.
Stěny inckých budov jsou také většinou mírně nakloněny dovnitř a mají zaoblené hrany. Nakonec jsou kamenné bloky vyleštěny brusnými kameny a pískem.
Předpokládá se, že právě tento konstrukční systém umožní obydlím Inků přežít zemětřesení, která jsou v této zeměpisné oblasti častá, protože vzájemné spojení kamenů dovoluje během otřesů pohyb a po skončení zemětřesení se kameny pevně usadí zpět na své místo.
Horami i pobřežím
Délka propracovaného systému cest, který rozvinou a využívají Inkové, je dnes odhadována až na 40 000 kilometrů a jeho kvalita snese srovnání s římským.
Výchozím bodem a hlavním uzlem je incké hlavní město Cuzco, ze které vycházejí čtyři primární komunikace do 4 hlavních oblastí říše. Všechny cesty nejsou zpevněné, v některých místech jsou pokryty travnatým kobercem, pískem nebo dokonce rostlinnými vlákny.
Šířka silnic se nejčastěji pohybuje od 1 do 4 metrů, některé významné komunikace jsou i širší, než 10 metrů. Maximální zaznamenaná šířka silnice na severním pobřeží je 35 metrů, zatímco na jižním pobřeží je to 8,5 metru.
V blízkosti městských a správních center mnohdy existují 2 či 3 cesty, vybudované paralelně. Část silniční sítě byla postavena kulturami, které předcházejí Inckou říši, například kultura Wari na území dnešního Peru a kultura Tiwanaku v Bolívii.
Podle některých historiků jsou silnice jedním z faktorů, které umožnily expanzi Incké říše.
Domnívají se, že využívání silničního systému bylo vyhrazeno především státní správě a armádě, kdy prvořadými uživateli jsou vojáci, státní úředníci a karavany lam se zbožím.
