Patří mezi nejznámější tvory, které můžeme najít v chladných a ledových částech naší planety. Přesto první mořeplavci, kteří tučňáky zpozorovali, nejprve vůbec nemohli přijít na to, o jaké zvíře se jedná. Někteří je měli za opeřené ryby, jiní za nelétavé husy.

A není se čemu divit, tučňák opravdu nevypadá jako ostatní ptáci a ani se tak nechová.

Tučňáci jsou jediným druhem ptáků, který dokáže plavat. Ve vodě loví, hrají si v ní a tráví v ní až polovinu svého života. Jejich tělo se tomu také náležitě přizpůsobilo. Je podlouhlého torpédovitého tvaru a těžiště je posunuté níž než u ostatních ptáků.

Také jejich kosti nejsou duté a celková hustota těla je podobná hustotě vody, aby se mohli pohodlně potápět. Na druhou stranu kvůli tomu ztratili schopnost létat, ale v jejich způsobu života je to vůbec neomezuje.

Jako ryba ve vodě

Toto středně velké zvíře dorůstá 40–120 centimetrů v závislosti na tom, jakého druhu ze 17 možných vlastně je, a je dokonale přizpůsobeno pro život ve vodě. Nohy mají posunuté dozadu a používají je ke kormidlování.

Proto nepotřebují ocas jako ryby a mají ho krátký. Oproti létavým ptákům disponují velmi ohebnou páteří, která jim umožňuje prudce měnit směr. Křídla se podobají spíše ploutvím a mají obdobnou funkci.

To všechno jim umožňuje plavat stabilní rychlostí 10 km/h, v případě ohrožení až 20 km/h. Rekordmany jsou pak tučňáci oslí, kteří zvládnou vyvinout rychlost až 40 km/h!

Můžeme říct, že i ten nejpomalejší tučňák při vyhlídkové plavbě snadno předhoní i nejrychlejší olympijské plavce. A když už mají plavání dost, jednoduše vyskočí na souš.

Inspirace pro Charlieho Chaplina?

Zatím co ve vodě se pohybují snadno a elegantně, na souši nastává pravý opak. Působí vcelku neohrabaně, když se kolébají ze strany na stranu, jako by místo z vody vyskočili ze staré grotesky.

Důvod pro jejich pohyb je vcelku prostý – mají neohebná zakrnělá kolena. Přesto bylo dokázáno, že právě onen typický kyvadlový pohyb je energeticky velmi úsporný a ušetří jim až 80 % energie.

Pro tvory, kteří žijí v nehostinných podmínkách chladných částí jižní polokoule, je každá úspora dobrá. A zatím co při plavání krátký ocas nepotřebují, využívají ho aspoň venku, kdy se o něj mohou opírat a odpočívat.

Adaptace na zimu

Protože se stále jedná o ptáky, mají tělo hustě porostlé peřím. Tvoří ho několik silně promaštěných vrstev, takže se ke kůži nedostane prakticky žádná voda. Jednotlivá pera jsou velmi pevná, krátká a svým tvarem připomínají šupiny.

Navíc až 30 % jejich celkové hmotnosti představuje tuk, takže jsou dokonale chráněni před krutými mrazy i ledovou vodou a lépe si drží teplo. Obecně lze říct, že v čím chladnějším podnebí tučňáci žijí, tím vyšší podíl tuku mají a o to jsou kulatější.

Typický vzhled

Jedním z hlavních znaků tučňáků je jejich výrazný zobák. Čím delší ho mají, tím lákavější se zdají samičkám. Přesto je nejlépe rozeznáme podle jejich typického zbarvení. Všechny druhy disponují podobnou uniformitou – svrchu jsou černí a zespodu na břiše bílí.

Toto zabarvení není náhodné. Je přizpůsobeno životu ve vodě, kdy bílá bříška při pohledu proti hladině nejsou vidět a umožňují jim rychlejší přiblížení ke kořisti. Černý kabátek zase napomáhá rychlejšímu ohřátí od slunce.

Některé druhy k tomu přidávají i další pestřejší zbarvení a rodí se také jedinci, kteří jsou čistě bílí. Dále mohou trpět deformacemi zobáků, skoliózou páteře a dalšími fyzickými nebo genetickými odlišnostmi.

Většinu těchto jedinců odsouvá zbytek společenství na okraj a stávají se z nich nechtění samotáři, kteří často brzy umírají.