Pravěký člověk kreslí na stěnu jeskyně obrázek, jak loví mamuta. Přesouváme se v čase o mnoho tisíc let. Jsme v tiskárně. Cítíme vůni barev. Tiskový stroj chrlí obrovskou rychlostí potištěné archy papíru. Záznamové médium se v průběhu staletí mění.

Nepostrádá ale jedno společné: lidskou touhu zachovat myšlenku. Splní nám ji vynálezce papíru Cchaj Lun.

V Mezopotámii v Ninive, Babylónu i horách syrské vysočiny nacházíme kolem roku 4000 př. n. l. tisíce hliněných destiček. Využití hliněných destiček má i určité přednosti. Moudrý sumerský král Musiviliš díky nim zamezuje bujení úřadů.

Úředníkům nařizuje, že si musí sami nakopat a uhníst hlínu na hliněné destičky, které pak popíšou. Kopání a hnětení a sušení hlíny i přenášení stohů hliněných destiček je namáhavé, a tak si úředníci pečlivě rozmýšlejí, co na destičku klínovým písmem vyryjí. V Orientu se pro vyrývání písma používá dřevo.

Papyrus mizí

V době krále Assa (vládne 3580 – 3536) užívají v Egyptě bahenní rostlinu tropické Afriky Cyperus papyrus L. na výrobu papyru. Dřeň stvolů papyrové třtiny se rozřeže na proužky, které se skládají na vlhké prkno. Další proužky se kladou napříč.

Naskládané proužky se polijí škrobem. List papyru se vyhladí lasturou nebo zvířecím zubem a usuší se. Vytváří se jednotlivé listy nebo svitky (několik slepených a stočených listů). Papyrus se liší v kvalitě: nejhorší druh je určený na balení. Staré svitky se nevyhazují, písmo se oškrábe a použijí se znovu.

První dochovaný nepopsaný svitek papyru pochází z hrobky velmože Hemaky v Sakkaře z období 1. dynastie. Nejstarší papyry s hieroglyfy pocházejí z konce 4. a z 5. dynastie.

Papyrus se používá až do roku 1100 n.l., kdy změna egyptského klimatu způsobí vymizení papyrové rostliny.

300 ovčích kůží na bibli

Činy perských králů se zaznamenávají na kůže obětních zvířat. Umění změkčit, oškrabat, vyčistit, uhladit a napnout kůži se kolem roku 150 př. n. l. šíří z Orientu do Evropy.

Nejprve se objevuje v Itálii, odtud se míří do Francie a dále na sever, zejména do Německa. Pergamen je ale velmi drahý. Na výrobu jedné bible se spotřebuje 300 ovčích kůží.

Návod na výrobu pergamenu zní: „Kůže je po tři dny namočena v roztoku vápna, aby se srst dala sejmout, napne se na rám a nožem je očištěna od zbytků srsti, masa a tuku, poté se vysuší.“

Nápad císařského úředníka

Úředník Cchaj Lun vyhledává roku 105 n.l. záznamy v knihovně čínského císaře Han Ho Tiho. Destičky jsou neskladné. „Bylo by možné využít pro záznamy jiný materiál? Ano, například rostliny.

Jsou v nich vlákna, jejichž vlastnosti by mohly být užitečné.“ Zkouší tedy použít konopí, ramie, brusonecie, bambus, odpad vzniklý při výrobě hedvábí, staré hadry a rybářské sítě, dřeň z kmene arálie papírodárné.

Vše rozdrtí, povaří na kaši, rozmíchá ve vodě a nabere na rámeček vytvořený z bambusových štěpin a proutků. Přebytečná voda odkape. Vlhký list papíru se usuší na slunci.

Cchaj Lun představuje novinku císaři, který ho chválí. Papír je na rozdíl od používaných destiček lehký i dobře skladný, dokonce na něj lze snadno psát. Rychle se rozšiřuje, vylepšují se jeho vlastnosti. Nazývá se „listy milostivého Cchaj Luna“.

Dvořané ale Lunovi závidí postavení, které díky svému vynálezu získává, a tak mu jednoho dne naservírují číši jedu…

Tajemství papíru prozrazeno

Čínsko-arabská válka v 8. století n. l. znamená průnik výrobu papíru do Samarkandu. Tajemství je prozrazeno díky zajatým Číňanům. Jako lavina se šíří jako lavina do asijských zemí a přes Afriku se dostává do Evropy.

Z Číny přes Vietnam, Tibet a Koreu se papír dostává do Japonska. Výroba tradičního japonského ručního papíru washi na mnoha místech Japonska existuje dodnes.