Před téměř dvěma tisíci lety byly Pompeje, velké římské město ležící na úpatí hory Vesuv, pohřbeny pod 5 metry popela. Zemřelo 16 000 mužů, žen i dětí. Sopka přitom předtím byla přes 1500 let nečinná. Lidé tak ani nevěděli, že o sopku jde. Odhalte s námi poslední děsivé vteřiny života Pompejanů!

I téměř po 2000 letech zůstávají Pompeje synonymem apokalyptické zkázy. Římské přímořské město bylo výbuchem sopky Vesuv vyhlazeno tak dokonale, že ani 1500 let poté lidé přesně nevěděli, kde se nacházelo.

Ale díky tomu, že bylo vulkanickým materiálem zakonzervováno skutečně dokonale, můžeme dnes lépe poznat tehdejší život Římanů.

Rychlejší než zvuk

Obyvatelé Pompejí žili v přesvědčení, že Vesuv je vyhaslý, a tak varovným signálům nevěnovali pozornost. Na drobné otřesy země a výrony plynů ze sopky byli navíc zvyklí.

A i když na začátku října roku 79 všechny studny ve městě vyschly, nebylo to varování dostatečně silné.

Kolem poledne dne 24. října se ale ozvala obrovská exploze… a obyvatelé okolí Vesuvu se tak stali prvními lidmi, kteří kdy v historii zaslechli ránu vzniklou prolomením rychlosti zvuku.

32 kilometrů vysoký sloup popela

To, co následovalo, lze popsat snad pouze čísly. Ta totiž dávají hrubou představu o tom, jak strašné chvíle obyvatelé Pompejí a dalších sídel v okolí tehdy prožívali.

Bezprostředně po explozi vystřelil ze sopky první vyvržený materiál, a to rychlostí 1400 km/h. Pak už Vesuv chrlil 150 000 tun materiálu každou vteřinu. Sloup popela, pemzy (tj.

tvrdé, ale lehké vyvřelé horniny) a kamení dosahoval výšky 32 kilometrů, přičemž vítr ho začal hnát na jihovýchod. Přesně řečeno na Pompeje.

Černý mrak zakryl slunce

Obyvatelé města nepotřebovali žádné evakuační příkazy. K tomu, aby pochopili, že situace je vážná, jim stačily jejich smysly. Ovšem rychle opustit město a vydat se jižním směrem, pryč od vulkánu, nebylo nic snadného. V ulicích byl samozřejmě zmatek.

Někteří lidé zůstali, protože museli, jiní se nemohli rozloučit s blízkými nebo s majetkem. Velký černý mrak mezitím zakryl slunce a den se změnil v noc…

Město pod sopečným deštěm

Na město se začal sypat popel a tefra (tj. velmi lehký sopečný materiál o velikosti vlašských ořechů). Každou hodinu se výška nánosů ve městě zvyšovala asi o 15 centimetrů, takže do večera se Pompeje ponořily do vrstvy o mocnosti asi jeden metr a čtvrt.

V jednu hodinu ráno „déšť“ tefry ustal, přibyl jí však ještě další metr. Některé střechy pod tíhou nánosů nevydržely a praskly, čímž pod sebou pohřbily schované obyvatele.

Ve městě se v tu dobu nacházely asi 2000 lidí, kteří si možná mysleli, že už mají vyhráno.

Klid před smrtícím úderem

V tu dobu však nemohli být od kruté pravdy dále, smrt se blížila.

V okamžiku, kdy přestala padat tefra, totiž sopečný výbuch ztratil dynamiku, s níž chrlil obrovská kvanta materiálu až do stratosféry, a tak se celý sloup materiálu zhroutil k zemi a začal tvořit pyroklastické proudy, tedy to nejděsivější, co může při sopečné činnosti nastat.

Okamžiky před smrtí

Protože ale pyroklastické proudy nenahrazují sopečný spad hned, nýbrž přicházejí až po několika hodinách, kdy nabydou na síle, lidé tehdy blížící se katastrofu netušili a strávili relativně klidnou noc.

Dne 25. října ráno se tak sice probudili ve městě zapadaném popelem a tefrou, ale většinou byli stále naživu. A ti, kteří předchozího dne uprchli, se dokonce často vraceli, aby obhlédli situaci a zachránili bohatství, které ponechali ve svých domech.

Stačilo půl minuty

První vlna pyroklastického proudu pak zasáhla Herculaneum (město ležící přímo na úpatí sopky). Další úder, v půl sedmé ráno, už byl mohutnější a zastavil se až 8 kilometrů od Vesuvu (Pompeje ležely asi 10 kilometrů od kráteru).

Pak ale přišla půl osmá ranní a s ní i konec všeho. Vlna rozpálených sopečných plynů, magmatu a popela o teplotě zhruba 350 °C dorazila do Pompejí ze severu a za pouhých 30 sekund prošla celým městem.

Zemřeli na teplotní šok

Během této půlminuty byli usmrceni všichni obyvatelé města. Většinou přitom hynuli ještě předtím, než dopadli na zem. Příčinou jejich smrti totiž nebylo udušení, ale zničení měkkých tkání žárem.

Zkroucená poloha, ve které byla většina lidí nalezena a která byla dlouho vykládána jako důsledek dlouhé agonie, byla naopak způsobena křečí, již vyvolal teplotní šok.

Tlaková vlna smetla vše

Teorie o mučivém umírání na nedostatek kyslíku v oblacích prachu tedy není pravdivá. Smrt nastávala okamžitě.

Budovy, které vyčnívaly nad příkrov popela, vysoký v tu chvíli asi dva a půl metru, byly tlakovou vlnou i samotným pyroklastickým proudem smeteny z cesty.

Vše probíhalo tak rychle, že dokonce i stromy, které tlaková vlna ohnula, byly zasypány sopečným materiálem v této pozici.

Další dva smrtící údery

A pokud snad existoval někdo, kdo mohl tuto první vlnu přežít, byl zlikvidován vlnou druhou, která se zastavila až po 15 kilometrech. A navíc sopka, jako by si řekla:

„Do třetice všeho dobrého i zlého…“, udeřila ještě potřetí, přičemž tato poslední vlna byla vůbec nejrozsáhlejší. Mrtvé město bylo přikryto dalšími mohutnými vrstvami sopečného materiálu.

Pohřbeni pod 5 metry popela

Dne 26. října se Vesuv opět pohroužil do svého klidu. Vulkán při výbuchu přitom vydal tolik energie, jako by na Hirošimu dopadlo 100 000 jaderních bomb. Vyvrženo bylo něco mezi 1 a 10 km3 sopečného materiálu. Herculaneum bylo zavaleno 23 metry sopečných nánosů, Pompeje 4–6 metry.

Záchranáři? Spíš zloději!

Okamžitě po katastrofě začaly v Pompejích pracovat vojenské čety. Pravděpodobně se orientovaly podle střech domů vyčnívajících ze sutin. Záchranáři přitom po sobě na zdech, které při hloubení odkryli, zanechávali nápisy.

Když se ale ukázalo, že ve městě nikdo nepřežil, jejich pozornost se rychle obrátila k cennostem a císařským sochám na náměstí. Zmizely tak dlažby, sochy i mramorová obložení. Archeologové v Pompejích také nalezli jen malé množství peněz a domácích potřeb.

Znovuobjevení po 1500 letech

Poloha i jména měst na úpatí Vesuvu byly brzy zapomenuty. Znovuobjeveny byly až v roce 1599, když architekt jménem Fontana navrhoval nový tvar toku řeky Sarno.

Nálezy fresek při výkopu podzemního tunelu pro odvod vody si ale tehdy s někdejší existencí antického města nikdo nespojil. Trvalo dalších 150 let, než byl zahájen skutečný archeologický výzkum.

Herculaneum bylo objeveno v roce 1738, Pompeje o dalších 10 let později. V roce 1860 se pak do jejich výzkumu zapojil i italský numismatik a profesor archeologie na univerzitě v nedaleké Neapoli Giuseppe Fiorelli.

Jeho systematická práce na vykopávkách přitom významně pomohla většinu starověkých Pompejí zachovat.

Odlitky mrtvých

Během prvních vykopávek byly občas ve vrstvě popela nalezeny dutiny, které obsahovaly lidské pozůstatky.

A právě Fiorelli přišel s nápadem vyplnit dutiny sádrou, což vedlo k získání věrných podob Pompejanů, kteří nestihli utéct, v posledním okamžiku jejich života.

Na jejich tvářích je jasně viditelný výraz zděšení, a pohled na tyto odlitky je tak pro dnešní návštěvníky Pompejí šokujícím a velmi hlubokým zážitkem.

Všude samá erotika!

Archeologové ovšem na některých místech nabyli dojmu, že už byla v minulosti navštívena, ale pak znovu zakryta.

Objevily se proto spekulace, že Fontanovi se na prahu 17. století podařilo odkrýt některé z dnes slavných erotických fresek, ale hned poté je, s ohledem na cudnost v té době běžnou, znovu zakryl.

Jejich znovuobjevení nicméně i tak způsobilo v Evropě kulturní šok. Všudypřítomnost erotického umění doslova převrátila dosavadní pohled na antickou kulturu.

Šlo o boží trest?

A právě všudypřítomná erotika vedla historiky k naivním „pokusům“ prohlásit obě města, či alespoň domy, ve kterých se erotika nacházela (což ale byly téměř všechny), za nevěstince.

V této souvislosti se také objevily zkazky o „Božím trestu“ seslaném na Pompeje za jejich hříšnost a prostopášnost. Podle současných poznatků se ale v tomto ohledu Pompeje nijak neodlišovaly od jiných antických měst.

Město vstává z popela

Ulice v Pompejích byly rovné, tvořily pravoúhlou mřížku, byly dlážděny mnohostěnnými kameny a po obou stranách byly lemovány obchody a lázněmi.

Fórum, městské lázně i mnoho domů a vil byly překvapivě dobře zachovány, takže nám dnes město nabízí ojedinělý pohled na život v 1. století. Pompeje byly velmi živým místem (v okamžiku erupce měly kolem 20 000 obyvatel) a sloužily zejména k rekreaci Římanů.

Procházka po fóru

Centrem veřejného života Pompejí bylo fórum (neboli náměstí), rozkládající se v severojižním směru. Na jeho severním konci stál Jupiterův chrám, vybudovaný ve 2. století př. n. l. Po stranách chrámu byly dva oblouky, věnované pravděpodobně císařské rodině.

Na západní straně fóra ležela městská pokladnice, sýpky a Apollonův chrám. Na jižní straně pak stála budova senátu a vedle budova chrámu zasvěceného pravděpodobně římskému císaři Vespasiánovi (nechal vybudovat slavné římské Koloseum).

Kulturní život Pompejanů

V jižní části města byly také odkryty dvě scény – velké a malé divadlo. Z toho velkého, které bylo schopno pojmout až 5000 diváků, se dochovala i tribuna, která sloužila významným návštěvám města.

Vedle ležící malé divadlo bylo určeno menším představením, například recitacím, a jeho kapacita byla maximálně 1000 diváků. Naopak pompejský amfiteátr (nejstarší známý římský amfiteátr vůbec) byl schopný pojmout až 20 000 lidí!

Hned vedle něj se nacházela palestra (neboli tělocvična), která sloužila k tréninku gladiátorů.

Penis boha plodnosti

Velmi zachovalý a navštěvovaný je také dům Vettiů, jenž patřil rodině bohatého obchodníka, a tím i reprezentuje životní styl bohatší vrstvy pompejských občanů.

Dům proslul zejména svými nástěnnými malbami a dekoracemi stěn, z nichž některé jsou explicitně erotické (viz bůh plodnosti Priapos vážící svůj vlastní penis). Za zmínku stojí i dům Venuše s mušlí, k němuž přiléhala krásná zahrada. Na její jižní zdi se nachází malba Venuše koupající se na mušli v moři.

Je libo lázně, nebo nevěstinec?

Městské lázně stály na rohu ulic Via delle Terme a Via del Foro. Byly vybudovány okolo roku 80 př. n. l., tedy v době římské kolonizace města.

Dělily se na mužskou a ženskou část a u každé z nich byla převlékárna (s výklenky k uložení prádla), studená lázeň a teplý bazén. Erotické fresky jsou dnes k vidění zejména (ale zdaleka nejen tam) ve vykopaném veřejném domě.

Bylo v něm 10 místností, každá s kamenným lůžkem. Stěny zdobily fresky (např. Priapos se dvěma penisy).

Zájem umělců i turistů

Pompeje jako námět k tvorbě posloužily mnoha umělcům. Roku 1834 napsal anglický spisovatel Edward Bulwer-Lytton román Poslední dny Pompejí, který i byl v minulém století několikrát zfilmován.

V říjnu 1971 vystoupila v pompejském amfiteátru slavná britská skupina Pink Floyd (videozáznam z koncertu byl vydán pod názvem Pink Floyd v Pompejích). V roce 1997 bylo město zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Ročně ho navštíví kolem 2 500 000 turistů