Vědci se nevzdávají snahy vzkřísit zvíře, o jehož vyhubení se hodně zasloužil právě člověk. Někteří ho hledají, jiní ho chtějí klonovat.
Pojmenují ho Vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus) a říkají mu tasmánský tygr, ač nemá s tygrem ani vlkem nic společného. Jako vačnatec spíš s klokanem.
Vypadá přitom jako velký pes, kterému někdo připnul klokaní ocas a na hřbet namaloval tmavé tygří pruhy. Unikátní je ovšem schopností rozevřít čelisti až do úhlu 120°.
Jako endemický druh se vyskytuje pouze v Austrálii a Nové Guineji, kde se objeví před více než 4 miliony let. Na vymření je sice už před několika tisíci lety, naštěstí se Tasmánie trhne od Austrálie včas na to, aby ho zachránila. Bohužel jen do doby, než připluje člověk moudrý, konkrétně první osadníci.
Pět šilinků za kus
Ti mají na vakovlka obzvláště spadeno, neboť jsou přesvědčeni, že napadá jejich stáda ovcí. Od roku 1830 je tak na ulovené vakovlky vypsána odměna. Pět šilinků za samce, sedm za samici. V roce 1888 vláda zvyšuje odměnu na libru.
K puškám se navíc přidá rostoucí počet divokých psů, nemoci a tak narazit na vakovlka je stále vzácnější. Naposledy ho ve volné přírodě zabije 6. května 1930 farmář Wilf Batty. V zajetí umírá poslední 7. září 1936 vinou špatných podmínek.
„V Hobartské ZOO ho totiž drží v kleci bez přístřešku, takže naplno schytává extrémy tasmánského počasí,“ říká expert na vakovlky Nick Mooney.
Zdechlinu navíc vyhodí na smetiště, takže jediné, co po něm zůstane, je 40 vteřin filmového záznamu, který pořídí roku 1933 přírodovědec David Fleay (1907–1993).
Paradoxem je, že vědci žádající od roku 1901 prohlášení vakovlka chráněným zvířetem, se dočkají 10. července 1936, tedy 58 dnů předtím, než ten poslední pojde.
Teď… Teď tu byl
Čas od času se však objeví zpráva o jeho pozorování. Třeba v roce 1982 tvrdí Hans Naarding: „Spal jsem v autě na nepožívané lesní cestě. Kolem druhé v noci jsem vzbudil a viděl ho nedaleko auta.
Byl to statný samec, alespoň čtyři roky starý.“ Přírodovědci více než rok drží jeho zprávu v tajnosti a intenzivně pátrají. Bohužel bezvýsledně.
Stejně jako předtím třeba zoolog Jeremy Griffith a farmář James Malley, kteří od roku 1967 do roku 1973 instalují fotopasti a prověřují všechna hlášení.
Ač je od roku 1936 evidováno přes 4000 pozorování, dodnes neexistuje jediný konkrétní důkaz, že by vakovlk dosud žil.
Chtějí zkusit klonování
Vědci se však nevzdávají. V roce 1999 se objeví první úvahy o jeho znovuzrození pomocí klonování. Přestože řada genetiků projekt zamítá jako nesmyslný, pokusy pokračují.
V roce 2008 se týmu z Melbournské a Texaské univerzity daří z tkání mláděte, naloženého 100 let v ethanolu, izolovat funkční enhancer z genu pro řetězec alfa-kolagenu typu II. Přenesou ho do myšího embrya, kde úspěšně funguje.
„Je to první případ, kdy se DNA vyhynulého zvířete dokázalo úspěšně uchytit v živém organismu“ tvrdí vedoucí týmu Andrew J. Pask. Jiné skupině se zase daří sekvenovat mitochondriální DNA ze dvou muzejních exemplářů.
Přesto se klonovací snahy nesetkávají s příznivým ohlasem. „Je to jen divadlo, které má lidi uchlácholit, že vyhynulá zvířata nejsou ztracená,“ tvrdí Nick Mooney. „DNA nenese informaci o chování a naklonované zvíře se nebude mít od koho učit.
Bude se chovat jako jeho hostitelská matka, takže stejně nebudete mít skutečného vakovlka.“
Nejistá sázka na fotopasti
Víc nadějí vědci upínají k možnosti, že přece jen mohl ve volné přírodě přežít. V loňském roce se objevilo několik nezávislých zpráv o pozorování, dokonce i od proškolených zaměstnanců národních parků.
Proto v květnu vyráží do terénu výprava, která se má pokusit pozorování ověřit. V oblasti jsou rozmístěny desítky digitálních fotopastí, hledají se stopy, profesorka Sandra Abellová však zůstává skeptická.
„Není to nemožné, vakovlk není žádná lochneska, opravdu žil, ale šance, že ho najdeme je minimální. Byl by to úžasný objev, ale příliš nevěřím, že tam opravdu je.“
