Krimi je jedním z nejoblíbenějších žánrů, které sledujeme na televizních obrazovkách. Kteří vrazi se stali pro filmaře těmi nejinspirativnějšími?

Bruno Lüdke

Počet obětí: údajně nejméně 51

Kde působil:

Köpenick, Německo

Čím se vyznačoval: Žádnou z vražd mu nedokázali.

Jak skončil: Odsouzen k pokusům v nacistickém blázinci.

Silný kalibr i pro nacistické zabijáky

Noc, ve které přišel ďábel je německé drama nominované na Oskara, vykreslující příběh jednoho z nejvýkonnějších sériových vrahů Bruna Lüdkeho. To vše ale jen údajně.

Zajímavé na celém případu totiž je, že přestože se přizná k jednapadesáti vraždám, nikdy mu žádná není dokázána. Přiznat se měl prý proto, že ho nacisté vyslýchali a vyhrožovali zabitím.

Podle všeho si na své konto připíše první vraždu v roce 1927, když je mu pouhých osmnáct let. Do své sbírky má pak přidat další desítky vražd. K jeho zatčení má dokonce dojít ve chvíli, kdy souloží s mrtvolou.

Dodnes není jisté, kolik vražd má ve skutečnosti na triku a kolik si jich vymyslel. Ať tak, či onak, za své přiznání si vyslouží zavření do blázince, kde nacističtí doktoři zkoušejí na svých pacientech různé chemikálie. Při jednom z těchto pokusů Lüdke umírá.

Jeho příběh ale díky dramatu režiséra Roberta Siodmaka žije dál. Kromě silného tématu je film na festivalu v Karlových Varech oceněn za režii.

Fritz Honka

Počet obětí: 4

Kde působil: Hamburk, Německo

Čím se vyznačoval: Těla zavražděných skladoval doma a pozoroval.

Jak skončil: Odsouzen k patnácti letům na psychiatrii.

Škrtič se zmrzačenou tváří

Máte-li chuť podívat se na autentickou podívanou plnou hnusu, morbidity a čehosi, u čeho si na konci řeknete: „Tak na tenhle film bych raději zapomněl(a),“ rozhodně nesmíte vynechat snímek z roku 2019 U zlaté rukavice.

Tenhle zvrácený biják přináší příběh Fritze Honky, sériového vraha, který mezi lety 1970–1975 zavraždí nejméně čtyři ženy. Jako u mnoha vrahů i u něj hraje hlavní roli alkohol spojený s agresivitou.

U Honky se navíc ještě přidá komplex méněcennosti kvůli výšce 165 centimetrů. Ten se mu ještě prohloubí po autonehodě, kdy mu špatně sroste zlomený nos a on vypadá jako postižený.

I přes sem tam nějakou tu známost se mu ženy spíše vyhýbají, a tak směřuje k prostitutkách. Nejraději má ty bezzubé, bojí se totiž pokousání při orálním sexu. Brzy ale přitvrdí a během sexuálního aktu ženy zamorduje.

Jejich těla si pak doma ukládá v úložném prostoru. Co na tom, že hnilobný zápach brzy prostupuje celým barákem.

Co ovšem nečeká, je požár, který v domě vypukne v červenci 1975. Honka zrovna není doma, a tak první, co uvidí při návratu, je hasič, zvracející před domem. Ten totiž v bytě najde mumifikovaná těla mrtvých žen.

Honka je kvůli rozpadu osobnosti odsouzen k patnácti letům na psychiatrii. Ta si odsedí a pod novým jménem pak zbytek života stráví v pečovatelském domě v Hamburku, kde v roce 1998 umírá.

Olga Hepnarová

Počet obětí: 8

Kde působila: Praha, Československo

Čím se vyznačovala: Vraždila kvůli touze po změně.

Jak skončila: Popravena v Praze na Pankráci.

Odsouzeni k přejetí

Je 10. července 1973 a na tramvajové zastávce v Praze přešlapuje hlouček lidí, čekajících na tramvaj. Místo tramvaje ale do zastávky přijíždí náklaďák a v něm rozzuřená saň, dvaadvacetiletá Olga Hepnarová. Jen málokdo dnes nezná její jméno.

Jedna z nejhorších masových vražedkyň u nás se svým hrůzným činem dostala nejen do učebnic kriminalistiky, ale také na filmová plátna.

Tam její příběh přenesl spisovatel Roman Cílek, podle jehož knihy v roce 2016 vznikl snímek Já, Olga Hepnarová. Ten vykresluje nejen její vražedné běsnění, po kterém zůstane osm mrtvých, ale také její zlomenou osobnost.

Olga v podstatě nesnášela celý svět a rozhodla se s ním vypořádat po svém. Těsně před svým činem pošle do novin prohlášení: „Toto je můj rozsudek: Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím.“ Zabránit tragédii už ale nelze.

Osm životů vyhasne a Olga dostane trest smrti. Ten je vykonán v pankrácké věznici 12. března 1975.

Karol Kot

Počet obětí: 2

Kde působili: Krakov, Polsko

Čím se vyznačoval: Ve svém vraždění si počíná dost neschopně.

Jak skončil: Popraven v roce 1968.

Krakovský netvor

V březnu roku 2016 do českých kin vstupuje film s podtitulem:

„Sérioví vrazi se rodí v tichu a člověk si jich nevšimne, dokud se nestane jejich obětí.“ Snímek se jmenuje Červený pavouk a je inspirován nejmladším sériovým vrahem na světě, Polákem Karolem Kotem.

Ten se narodí v roce 1946 a jeho vražedné choutky se probudí už ve čtyřech letech. Tehdy se totiž omylem zatoulá na jatka a místo toho, aby byl zhnusen tím, co vidí, je vzrušen a inspirován. Brzy nato totiž začne týrat a zabíjet kočky a psy.

Další ranou pro jeho duši je narození sestry a tím ztráta jedinečnosti, kterou v rodině měl. Poslední kapkou je nepřijetí k vojsku. Tehdy se rozjíždí jeho vražedné řádění. Nutno ale podotknout, že je to tak trochu vrah amatér. První dvě oběti útok přežijí.

Další sice zemře, ale hned ta následující opět přežije. Nakonec stihne zavraždit ještě jedenáctiletého chlapce, který si vyrazil sáňkovat. Brzy nato už se nad ním začnou stahovat mračna.

Zamiluje se a nenapadne ho nic lepšího než se své dívce pochlubit, co vše má za sebou. Ta to okamžitě oznámí na policii. Zanedlouho tak na Karola padne obvinění ze dvou vražd, deseti pokusů o vraždu a čtyř pokusů o žhářství. Dne 14. května 1968 je Kot oběšen.

Jak sám režisér Marcin Koszałka říká, film je určený spíše pro náročného diváka. Není protkán krví a morbiditou, ale je zaměřený na popis atmosféry strachu, kterou v polském městě Krakov Kotovy činy vyvolaly.

Wolfgang Priklopil

Počet obětí: 0

Kde působil: Vídeň, Rakousko

Čím se vyznačoval: Z unesené dívky si udělal svoji otrokyni.

Jak skončil: Sebevraždou skokem pod vlak.

Osm let pod zámkem

Příběh zřejmě nejznámější unesené dívky skončí nakonec, dá se říci, šťastně. I když se děsivé zážitky onoho dítěte jen těžko popisují, pokusili se o to tvůrci filmu 3096 dní: Příběh Nataschi Kampuschové. Snímek rozhodně stojí za zhlédnutí.

Natasche je pouhých deset let, když ji v roce 1998 na cestě do školy unese Wolfgang Priklopil. Poté, co ji na vídeňské ulici Heinestraße přinutí nastoupit do své bílé dodávky, odveze si ji do připravené kobky pod garáží, kde ji vězní.

Nejprve ji z temné, smradlavé díry nepouští ani na krok. Naopak jí systematicky ničí osobnost neustálým zneužíváním, ponižováním a týráním. Později alespoň začne dívku pouštět po bytě, kde ji nutí vykonávat domácí práce.

To jí nakonec po osmi letech trýznění zachrání život. V nestřeženém okamžiku se Natasche podaří utéct k sousedce, která zavolá policii. Priklopil ještě před příjezdem mužů zákona utíká a skokem pod vlak dobrovolně ukončuje svůj život.

Film z roku 2013 se zaměřuje spíše než na trýznění a mučení na frustraci a osobnost Nataschi. Co přesně tehdy ve svém nitru prožívala, nikdy pořádně světu nesdělí. Psychologové ji však mají za extrémně silnou a odolnou osobnost.

Thierry Pauline

Počet obětí: nejméně 18+

Kde působil: Paříž, Francie

Čím se vyznačoval: Odmalička má problémy s okolím.

Jak skončil: Ve vězení umírá na HIV.

Zabiják starších žen

V roce 1994 se francouzská režisérka Claire Denis inspiruje Thierrym Paulinem, který v 80. letech v Paříži zavraždí několik žen. Natočí podle jeho příběhu film Nechce se mi spát.

V tomto případě ale nejde o krvavý masakr, režisérka jej promění ve spíše zneklidňující moderní film. Paulin se narodí v roce 1963 a matka s otcem si ho přehazují jako horký brambor. Ani jeden se mu každopádně příliš nevěnuje.

Postupem času přechází na dráhu zabijáka, a když navíc zjistí, že je HIV pozitivní, je mu jasné, že už ho nic než smrt nečeká, a své vražedné běsnění stupňuje. Když ho dopadnou, dá se říct, že je mu to takřka jedno.

Přizná se k jednadvaceti vraždám, z čehož mu jich dokážou osmnáct. Ve hře je pro něj i trest smrti.

Než se ale dočká rozsudku, umírá v cele na oslabení organismu jako důsledek HIV. Film je v tomto případě něco jako portrét vyloučených osobností, které se toulají na okraji společnosti.