Před bazilikou sv. Víta se tlačí davy lidí. Mnozí přišli z velké dálky. Všichni chtějí být svědky toho, jak arcibiskup, úplně poprvé v českých zemích, slavnostně uloží na hlavu knížete blyštící se královskou korunu.

Na poslední přání svého otce nejstarší Přemyslovec Spytihněv II. (1031–1061) nedbá. Bratři si prý mají rozdělit Moravu, zatím co on bude pánem českého knížectví. Tak to ani náhodou! Moravských údělů je zbaví hned jak to půjde.

Druhorozený Vratislav II. (1033–1092) opouští Olomouc a prchá před bratrem na dvůr uherského panovníka.

Rychlý „kariérní růst“

Silný spojenec by se Vratislavovi v napjaté situaci mohl hodit, a jelikož jeho manželka, kterou v Olomouci zanechal, umírá, má volnou cestu k princezně Adlétě Uherské (1040–1062). Spory s bratrem jsou zanedlouho zažehnány.

Zdá se, že Vratislav ví, jak si zabezpečit příhodného spojence, což v budoucnu zužitkuje, jelikož, jak se ukáže, Olomoucko bude jen přestupní stanicí.

Spytihněv zanedlouho od bratrského usmíření nečekaně umírá v boji, a právě z bývalého uprchlíka Vratislava se stává v roce 1061 jeho pražský nástupce na knížecím stolci. Ani to pro něj ještě nebude konečná…

Našel si konfliktního přítele

Římskoněmecký král Jindřich IV. (1050–1106) válčí prakticky celý svůj život. Jeho nepřáteli jsou opoziční německá šlechta i samotný papež, se kterým vede spor o investituru, tedy jmenování vysokých církevních hodnostářů.

Jednou táhne proti Sasům, jindy zase musí svůj trůn bránit před vzdorokrálem Rudolfem Švábským (1025-1080).

„Nebylo v Němcích boje, ve kterém Jindřich nepoužíval pomoci české,“ tvrdí český historik František Palacký (1798–1876). A vskutku. Po boku Jindřicha se nejednou objevuje spojenec v lesklé zbroji Vratislav spolu s českým vojskem.

Oddanost prokazuje i v říši, kde zastává a chrání Jindřichovy zájmy během jeho nepřítomnosti. Ať už je potřeba pomoc vojenská, diplomatická či finanční, kníže Vratislav neváhá, a štědrá odměna ho nemine.

Vysloužil si království

Novopečený císař Jindřich IV. nezapomněl na loajálního spojence.

„Se souhlasem a schválením všech velmožů své říše… učinil knížete českého Vratislava vládcem jak Čech, tak i Polska, vložil mu vlastní rukou na hlavu korunu královskou,“ popisuje první známý český kronikář Kosmas (1045–1125) události, probíhající na říšském sněmu v Mohuči v dubnu 1085. A i když bude Vratislavova vláda nad Polskem jen formální, nijak to nevadí.

Do dějin se zapíše zejména to, že české země získají svého úplně prvního krále, i když prozatím nedědičného.

Jde o velkou událost, a tak se není čemu divit, že slavnostní akt pomazání rukou trevírského arcibiskupa přiláká 15. června 1086 na unikátní podívanou davy lidí.

„Vratislavu, králi českému i polskému, vznešenému a mírumilovnému, od Boha korunovanému, dlouhý život, zdraví a vítězství!“ zvolávají přihlížející radostně. První království Čechům vydrží pouhých pět let, než Vratislav naposled vydechne.

A jelikož se konflikty v přemyslovském rodu opět rozhoří, od bojů si neodpočine ani jako král.

Kam se poděla koruna?

Po Vratislavově koruně jako by se slehla zem. Vrátila se snad zpátky do Římskoněmecké říše, nebo zůstala i po smrti Vratislava uložená u nás? Byli jejími nositeli i další čeští králové, nebo jí nebyl v té době přikládán až tak velký význam?

Středověké prameny zarytě mlčí. Říká se ale, že na příkaz krále Karla IV. (1316-1378) došlo k jejímu roztavení. Dnes by tak měla být součástí svatováclavské koruny.

Dokud se ale neobjeví nové důkazy, můžeme jen hádat, kam se ve skutečnosti koruna prvního přemyslovského krále poděla.