„Teď se chvíli nehýbat…,“ zvolá varovně muž s rukou na spoušti fotoaparátu a hlavou skrytou pod plentou. Pak se ozve menší exploze a z přístroje se vyvalí dým. „Hotovo!“ zahlásí radostně. Takových fotografií nafotil už spousty.

Objektem mu je zpravidla jeho žena, perská princezna Ismat al-Dawlah. Ačkoliv ta má vizáž muže, údajně je jednou z nejfotografovanějších perských žen své doby.

Život není pohádka. A tak ne každá princezna musí mít „zlatý vlas, malou nožku, útlý pas a ňádra dmoucí“.

Druhorozená (podle některých zdrojů třetirozená) dcera mocného perského vládce Násira ad-Dín Šáha (1831–1896) z dynastie Kádžárovců a jedné z jeho žen nemá nic z toho.

Absenci těchto fyzických kvalit však kompenzuje rodinným bohatstvím a relativně pokrokovými zájmy.

Princezna Ismat al-Dawlah (1855–1905) na první pohled zaujme ještě jednou zvláštnůstkou – pod nosem má totiž zřetelný knír hodný spíše příslušníka rakouské jízdní pěchoty, než opečovávané aristokratky.

Ve zlaté klícce

Jak je v Persii již několik staletí zvykem, Ismat vyrůstá jakožto šáhova dcera v otcově harému. V uzavřeném komplexu je od malička obklopena pouze ženami nebo vykastrovanými sluhy zvanými eunuchové.

Učí se zde povinnostem správné muslimské manželky a současně čeká na to, až jí otec vybere ženicha. Na její osobní přání a preference jaksi zdejší kultura nebere zřetel. Provdána je již kolem desátého roku věku. Nadále ale podle všeho bydlí v otcově paláci.

A ač to není na tehdejší dobu příliš obvyklé, Ismat se naučí hrát obstojně na klavír a ráda prý tráví čas fotografováním, což je ve druhé polovině 19. století vrchol moderny. Otec ji dokonce v paláci zařídí vlastní fotostudio.

Ráda líčí návštěvy

„Princezna projevila zájem mě nalíčit… Nejdříve mi přes čelo nabarvila obočí a pak i řasy.

Tváře mi zakryla bílým pudrem a zvýraznila červení,“ vzpomíná belgická cestovatelka a spisovatelka Carla Serena (1824–1884) na setkání s perskou princeznou.

„Nakonec mi červeně nabarvila rty a nezapomněla nad ně nakreslit úzký knírek, což bylo mezi íránskými ženami zřejmě považováno za známku krásy,“ popisuje dále.

Podivný kosmetický trend, který tehdy v Persii údajně „letí“, návštěvnici ze západní Evropy zaskočí, a to navzdory tomu, že i na Starém kontinentě jsou tou dobou dny dámské depilace ještě daleko za horizontem.

Nové doby neužije

„Mnoho perských zdrojů a stejně tak fotografií z 19. století potvrzují, že kádžárské ženy nosily tenký knírek jako známku půvabu,“ vysvětluje íránská historička Afsaneh Najmabadiová (*1946).

Princezna Ismat tak sice neodpovídá současným standardům krásy, ale na svou dobu podle všeho nebyla zas tak kuriózní, jak se může na první pohled zdát.

Historička dále uvádí, že pozitivní vnímání vousů u žen se v Persii razantně změní po vypuknutí tzv. konstituční revoluce (1905–1911), v jejímž důsledku je v zemi ustaven vedle panovníka i parlament. Této změny se však již princezna nedožije. Ismat umírá v roce 1905 přibližně ve věku 50 let.