Drogy byly a jsou součástí mnoha válečných konfliktů. Antičtí bojovníci si pomáhali zázračným nápojem zapomnění, krutí asasíni nedali dopustit na konopí a Vikingové na halucinogenní houbičky.
Nacisté pak chtěli pomocí narkotik vytvořit supervojáky, kteří jim vyhrají 2. světovou válku. Jaké drogy pomáhaly k vítězství v boji?
Už v neolitu (8000–5000 let př. n. l.) znali lidé účinky makové šťávy neboli opia, kokových listů, ze kterých se i dnes extrahuje kokain, či pryskyřice obsažené v konopí, jež proslula jako hašiš.
Nejprve je používali jako léčivé, až později jako povzbudivé látky. Mák se zřejmě začal pěstovat v Evropě, makovicím se velmi dařilo zejména na Kypru, odkud je obchodníci vozili do pevninského Řecka či Egypta.
Konopí zase pochází z centrální Asie, odkud se rozšířilo do Číny a Afriky. Znali jej také v Persii, Arábii, Indii a v oblasti Středozemního moře.
Řekové pili magický nápoj zapomnění
Hašiš si velmi oblíbili Skytové, kočovné kmeny íránského původu. Tito obávaní válečníci ze 6. století př. n.
l, kteří prosluli krutými metodami boje včetně skalpování a lovu lebek, údajně vhazovali velké hrsti hašiše na rozpálené kameny a utěsňovali místnosti, aby zabránili úniku kouře. Ten vdechovali zejména před rozhodujícími bitvami.
Z máku získávané opium bylo velice oblíbenou starověkou drogou. Proslulý řecký básník Homér (asi 8 století př. n.
l.) například ve svém eposu Odyssea zmiňuje jakýsi nápoj zapomnění, kteří popíjeli válečníci po skončení Trojské války, aby potlačili zármutek nad ztrátou padlých druhů. Tímto magickým nápojem nebylo nic jiného než právě opium rozpuštěné v alkoholu.
Pohostinnost nade vše aneb LSD pro poutníky
V Řecku se jeho popularita prudce zvýšila zejména s nástupem Hippokratovy (460–370 př. n. l.) školy, která vnímala nemoci jako přirozené procesy a popírala vliv magie na jejich vznik. Tehdy se totiž začalo více využívat léčivé síly bylin včetně makovic.
Poutníkům pak Řekové ve městě Eleusína, ležícím asi 18 kilometrů od Athén, nabízeli vývar kykeón z mouky a máty. Má se přitom za to, že obilí pro jeho výrobu bylo napadené námelem neboli jedovatou houbou paličkovicí nachovou. Látky v ní obsažené slouží jako základ pro výrobu halucinogenního LSD.
Za bojové šílenství Vikingů mohly houbičky
S drogami měli údajně zkušenosti i Vikingové, do bojové extáze se měli tito drsní severští bojovníci dostávat pomocí halucinogenních houbiček.
V této souvislosti se nejvíce hovoří o Bersercích, což byli speciálně vytrénovaní vikinští bojovníci, kteří věřili, že proslulé bojové šílenství – berserkergang – na ně sesílá sám nejvyšší severský bůh Odin.
Během něj se Berserkové často obnažovali, tloukli a kousali do štítů a hlasitě skandovali. Po boji pak upadali do mnohahodinové letargie, což by svědčilo pro vyprchání účinků drog.
Krutí vrazi, závislí na hašiši
V muslimském světě zase sehrál významnou roli hašiš. Islám je náboženství založené na učení proroka Mohameda, který žil v 7. století. Dnes jsou muslimů asi 2 miliardy a po křesťanství je islám druhým nejrozšířenějším náboženstvím.
Každý muslim je příslušníkem jedné ze dvou hlavních větví islámu, sunny (75–90 %) nebo šíity (10 – 15 %). Kolem roku 1080 vzniklo v oblasti Středního východu hnutí, jehož členové se označovali za asasíny nebo také hašišiny.
Zakladatelem této náboženské sekty byl Hassan-i-Sabbah (1050–1124), představitel šíitů, přezdívaný Stařec z hory.
Mučednická smrt jako cesta do ráje
K hlavní verbovacím taktikám hašišinů patřila „návštěva ráje“. Mladí zájemci byli nejprve zdrogováni hašišem, aby se pak dostali do zahrady s krásnými pannami, ve kterém se měli znovu ocitnout, pokud se k hnutí přidali a zemřeli v boji jako mučedníci.
Asasíni tak prosluli jako krutí vrazi svých náboženských odpůrců (sunnitů i křesťanů), kteří při dopadení odevzdaně čekali na svoji smrt bez projevení jediné emoce v obličeji. Strach ze smrti měl těmto elitně vycvičeným zabijákům pomáhat překonávat právě hašiš.
Díky za hašiš, Napoleone!
Zajímavé je, že si na pryskyřici konopí navykli také vojáci Napoleona Bonaparta (1769–1821) při jeho tažení do Egypta a Sýrie mezi roky 1798 až 1801. Ti si pak hašiš dovezli s sebou do Paříže, kde napomohli jeho šíření, a to zejména mezi tzv.
prokletými básníky, ke kterým patřil například Charles Baudelaire (1821–1867), Paul Verlaine (1844–1896) či Arthur Rimbaud (1854–1891).
Hlavním znakem jejich poezie bylo hledat krásu v ošklivosti, jejich životní styl pak byl spojen s užíváním drog a alkoholu, založili dokonce Klub hašišinů, a neúctou k většinové společnosti.
Touhu po supervojácích naplní drogy!
Zlomem v užívání drog se stala Americká občanská válka (1861–1865). Během ní bylo vojákům aplikováno opium a morfin s cílem zbavit je bolestí, doprovázejících válečná zranění. Často se pak na nich stali závislými.
Zatímco do té doby byly drogy spíše vítaným zpestřením, od druhé poloviny 19. století se na jejich výrobu válečný průmysl zaměřil úmyslně s cílem zvýšení výkonnosti vojáků.
Velice tomu napomohl vynález podkožní injekce v roce 1853 a dále izolování aktivních složek různých rostlin, například roku 1859 kokainu a 1883 heroinu.
První světová na kokainu
Ani během první světové války (1914–1918) nebyla o drogy nouze. Vojáci si na kuráž dopřávali velké množství alkoholu, morfinu a kokainu.
Lístky koky, které proti únavě používali už dávní Inkové, se do Evropy dostaly už v 16. století díky conquistadorům, ale až roku 1859 se z nich podařilo izolovat kokain.
Jeho účinky na sobě jako jeden z prvních testoval otec psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939).
Prvním, kdo jej vyzkoušel na vojácích, byl lékař bavorské armády Theodore Aschenbrandt, který si povšiml, že snižuje chuť k jídlu, čímž by se mohly snížit potřebné armádní zásoby potravin až o 20 %.
Oblíbené pilulky britských vojáků i polárníků
Kokain se mezi vojáky šířil vcelku snadno, nikdo si tehdy nebyl vědom jeho škodlivých účinků, naopak byl dostupný stejně jako tabák. Vojákům jeho aplikace pomáhala uklidnit, se, soustředit se a zlepšit výkon.
Německá armáda dokonce plánovala podávat ho svým vojákům denně, nedisponovala však dostatečnými zásobami. Populární byl především mezi německými piloty, nijak se mu ale nebránila ani pěchota.
Mezi britskými vojáky byly zase oblíbené pilulky „Forced March“, které obsahovaly kokain a kofein. Doporučená dávka činila 1 tabletku každou hodinu.
Používali je i Robert Falcon Scott (1868–1912) a Roald Amundsen (1872–1928) při svém soupeření o dobytí jižního pólu.
Bleskové vítězství zaručí nacistům pervitin
Druhá světová válka (1939–1945) pak byla prakticky soubojem drog. Nacisté ujížděli na pervitinu. Vyvinut byl roku 1938, armáda ho však zpočátku odmítala.
Jeho věhlas se ale rychle šířil, pomáhal proti vyčerpání, depresi i frigiditě, v podobě čokoládových bonbonů si jej zamilovaly i německé ženy.
Protože byl pervitin snadno dostupný, zpočátku jej vojenští lékaři obstarávali vojákům z běžné sítě, dávali jej především řidičům, aby zvládali rychlé tempo přesunů.
Pervitin versus benzedrin
Později byla droga armádou oficiálně povolena, protože pomáhala naplňovat nacistickou snahu o bleskovou válku. Zpočátku brali vojáci jednu tabletu denně, při nočním nasazení dvě. Důstojníci si ji mohli dávkovat podle potřeby.
V praxi ale na dodržování doporučeného dávkování nikdo nedbal. Když se následně začaly projevovat negativní účinky pervitinu, bylo už pozdě. Většina vojáků si na něm již vybudovala závislost, a zejména při dovolených se potýkali s abstinenčními příznaky.
Spojenci, vyjma Sovětů, zase ve velkém používali k potlačení únavy amfetamin benzedrin.
Závislí veteráni z Vietnamu i Afghánistánu
Dalším ozbrojeným konfliktem plným drog byla válka ve Vietnamu (1955–1975). Američtí vojáci si během ní každý den dopřávali alkohol, marihuanu, speed, pervitin či heroin. Pomáhaly jim potlačit strach a zmírnit stres, někteří jimi zaháněli nudu.
Medializace problému vedla k obavám Američanů z návratu drogově závislých veteránů. Obdobou byla pro Sovětský svaz válka v Afghánistánu v 80. letech minulého století.
Drogy vládnou válečným konfliktům i dnes, za největší velmoc v oblasti výroby a distribuce průmyslově vyráběných opiátů jsou aktuálně považovány Spojené státy americké.
