„Upalte tu bestii!“Křičí rozvášněný dav, když je Petr Stubbe odváděn na popraviště. Tento Němec žijící v šestnáctém století má na svědomí život několika dětí i těhotných žen. Údajně je zabíjel proměněný ve vlka.

Jeho život tak končí roku 1589 na hranici. Byl Stubbe duševně nemocný člověk, nebo šlo o skutečného vlkodlaka?

V šestnáctém a sedmnáctém století propuká doslova vlkodlačí epidemie. Kromě Petra Stubbeho je ze spolků s ďáblem a přeměny ve vlka obviněn také například slabomyslný francouzský pasáček Jean Grenier (†1609).

Ten se prý oblékal do vlčí kůže a v této podobě zabíjel a jedl malé děti. Na rozdíl od Stubbeho však Grenier trest smrti neobdrží.

Jeho oblékání vlčí kůže nespadá do všeobecné představy o vlkodlacích, protože se do vlka nepřevtěluje, a navíc není nalezena jediná z jeho obětí.

I tehdejší soudci usoudí, že pasáček je pomatený, a tak je v roce internován v klášteře, kde o šest let později umírá. Možná, že také Grenier nevykazoval žádné ze znaků, s jejichž pomocí bylo podle našich předků vlkodlaka možné rozpoznat…

Pozor na husté obočí!

V jedné staré říkance se praví:

„Střež se toho, kdo má nad očima křídla ptáka, neb v jeho srdci se jen smráká.“ Výrazně husté obočí, které se spojovalo nad kořenem nosu, bylo totiž podle všeobecně rozšířeného přesvědčení jednoznačným důkazem, že dotyčný člověk je ve skutečnosti vlkodlak.

Poznávacích znamení však bylo mnohem více. Pokud měl někdo špičaté uši, nebo předkus, také on mohl být obviněný ze spolku s ďábelskými silami. Za předem odsouzeného se mohl považovat rovněž jedinec s nadměrným ochlupením, zejména v obličeji.

Také přerostlé zakroucené nehty ukazovaly na vlkodlaka. Za podezřelé bylo dokonce považováno i to, pokud měl člověk výrazně větší prostředníček, než ostatní prsty. Kolik z dnešních lidí by bylo odsouzených jako vlkodlaci?

Vlkodlaka odhalí zvířata

Kromě tělesné podoby mohla vlkodlaka prozradit i další znamení. Klíčové bylo zejména chování zvířat v jeho blízkosti. Psi prý před vlkodlakem s kňučením utíkali, a to i v jeho lidské podobě. Nemáte nějakého známého, z nějž má váš pes strach?

Mohl by to být vlkodlak! Toho prý není lehké zabít, protože je schopný regenerace. Vážně ublížit mu může údajně jedině stříbro. Zdá se, že boháči to měli jako vždy jednodušší.

Vždyť kolik prostých lidí si mohl dovolit vlastnit stříbrný předmět a ochránit se před vlkodlaky? Naštěstí je v dnešní době již stříbro dostupnější. Jenže copak někdo dnes ještě věří na vlkodlaky?

Stojí za vším duševní choroba?

V březnu tohoto roku pobíhá po Kladně agresivní nahý muž. Napadne dokonce i policisty. Jako vysvětlení svého chování uvádí, že je vlkodlak.

Znamená to, že všechny představy o vlkodlacích vznikly kvůli duševně nemocným jedincům, kteří byli pronásledováni utkvělou myšlenkou, že se mění ve vlka?

Dnešní psychiatrie popisuje duševní chorobu zvanou lykantropie, při níž dochází k podstatnému narušení vnímání okolí i sebe sama. Takto postižení jedinci trpí představou, že se mění v nějaké zvíře, nejčastěji ve vlka.

Jiní autoři se domnívají, že část vlkodlačího řádění v minulosti lze vysvětlit nedostatkem železa.

Ten způsobuje závažné deformace obličeje postiženého člověka, přičemž se nápadně protahují horní a dolní čelist, takže po čase tvář nemocného připomíná nějaké hrůzné psovité zvíře.

Pověrčivé okolí pak vyhnalo nešťastníka do lesů, kde mu nezbyla jiná možnost, než se živit přepadáváním pocestných. Stojí za legendami o vlkodlacích tedy jenom neznalost? Nebo kromě duševně nemocných jedinců někdy existovali i skuteční vlkodlaci?