Pro jedny je mistrem slova, pro druhé nenapravitelný sukničkář, pro další zase zoufalý muž se sebevražednými sklony. Je však vším dohromady. A láska i talent jsou současně jeho prokletím.
Vášeň má ruský prozaik a básník Vladimir Majakovskij (1893–1930) v krvi. Od matky dostává do rodokmene ukrajinské předky, po otci, který je lesníkem vyslaným ruskými úřady do Gruzie, zase kozácký temperament. Jako dospívající chlapec však Vladimir pocítí těžkou ztrátu.
Fatální následky maličkosti
Právě s jedním z rodičů se musí ve svých 13 letech nečekaně rozloučit, a to kvůli naprosté banalitě. Jeho otec se omylem píchne do prstu kancelářskou sponkou, a než se naděje, umírá na otravu krve!
„Dobré časy skončily,“ vzpomíná později básník na okamžik, který zcela obrací jeho život naruby. Od té doby ho začnou pronásledovat vlastní démoni, kteří své ostré drápy zasekávají stále hlouběji.
Z gymnázia musí pryč
S matkou a dvěma sestrami se mladý Vladimir stěhuje do Moskvy, rodina však téměř nemá co do úst. Z gruzínské domoviny si s sebou mladík do metropole přiváží jen sklon k anarchismu a volnomyšlenkářství.
Jeho matka, kterou celé okolí varuje před volností, kterou synovi dopřává, si nemůže dovolit platit nadále gymnázium, Vladimir tak hledá jinou alternativu a putuje na Stroganovovu školu průmyslové tvorby.
Mladík za mřížemi
Brzy se do jeho života zapíše tak, jak to bude v budoucnu ještě mnohokrát, žena. V roce 1909 totiž Majakovskij putuje za mříže, protože napomáhal k útěku jedné politické aktivistce. Sám vyfasuje 11 měsíců ve věznici Butyrka, kde píše své první verše.
Jako by zde našel sám sebe, nebo alespoň svůj talent, jemuž se začíná věnovat naplno. Po propuštění se spřátelí s mladým umělcem Davidem Burliukem (1882–1967).
Právě on ho zasvětí do literárního světa a odhalí génia dřímajícího v 16letém Vladimirovi.
Takový malý problém
Nový přítel Majakovskému pomáhá i finančně. Když navíc Vladimirovo srdce zahoří láskou k celoživotní múze Lilyi Yuryevně Brikové (1891–1978), z nedbalého mladíka s děravým úsměvem se stane elegantní švihák.
Majakovskij tvoří v duchu moderního futurismu, navštěvuje intelektuální dýchánky, jeho dílo se stále vybrušuje. Zato jeho láska má poměrně závažné „ale“ – Lilya je vdaná za dalšího ruského futuristu Osipa Maximoviče Brika (1888–1945).
Lásky po celém světě
Velká říjnová revoluce v roce 1917 promění pronásledovaného vyvrhele v uznávaného básníka, mluvčího sovětského lidu, který dokáže komunistické myšlenky podávat jako na stříbrném podnose. Majakovskij cestuje do celého světa, kde si také hledá další své milenky.
V Paříži je to dcera emigrantů Taťána Jakovlevová. Už během vztahu s ní se ovšem objevují umělcovy sklony k sebevraždě.
V zemi nesvobody
Majakovského hvězda pomalu pohasíná. Doma už není takovou personou, navíc se zhoršuje i politický vývoj v Sovětském svazu. Jakmile mu úřady nevydají vízum, aby mohl za Taťánou odcestovat, zcela bez okolků prohlašuje, že se zastřelí.
Náhle se ocitá uzavřený v kleci, která jako by o jeho tvorbu už nestála, navíc se zaplétá s další ženou – herečkou Veronikou Polonskou. Ta je ovšem také vdaná.
To není dobrý způsob
„Byl posedlý myšlenkou na sebevraždu,“ vzpomíná později jeho láska Lilya. Tato vášeň nemůže mít dobrý konec. Je 14. dubna 1930. „Prosím tě, nenechávej mě samotného,“ zoufá si Majakovskij v rozestlané posteli a tahá Veroniku za ruku.
Ta je však neoblomná a odchází na zkoušku do divadla. Když za sebou zabouchne dveře, uslyší výstřel. Svému milenci už pomoci nedokáže. „Odpusťte mi, tohle není dobrý způsob, ale pro mě už není jiné východisko,“ píše v dopise na rozloučenou.
