Vídeň roku 1913: Místo, které obývají budoucí diktátoři, psychologická hvězda i následník trůnu!

S trochou nadsázky kráčí dvojice komunistů a pohrdavě hledí na druhou stranu chodníku, kde jde nepříliš libě oděný mladík. Kolem projíždí císařský kočár tažený koňmi. A v nedaleké kavárně zase vytahuje šrajtofli věhlasný vědec. To není začátek vtipu, ale předválečná Vídeň.

Rakousko-uherská metropole je tlukoucím srdcem obří říše, v níž najdeme na 15 různých národů. Samotnou Vídeň obývá více než 2 miliony obyvatel a někteří z nich se v budoucnu pořádně vybarví!

'Trocký platí ve Vídni za kavárenského povaleče. (Leonidas Tehodoropoulos / wikimedia.commons.org / CC BY-SA 4.0) — ‚Trocký platí ve Vídni za kavárenského povaleče. (Leonidas Tehodoropoulos / wikimedia.commons.org / CC BY-SA 4.0)

Pravda v očích

Historie je plná roztodivných náhod, jenže v průběhu roku 1913 hostí město na Dunaji třeba Lva Davidoviče Trockého (1879-1940) – revolucionáře, jenž jednou stane po boku Vladimira Iljiče Lenina (1870-1924).

Tehdy má zářnou budoucnost hodně vzdálenou, protože Trocký musí z Ruska uprchnout, v roce 1905 se totiž zúčastní neúspěšné revoluce. Nové útočiště nachází ve Vídní. Nezahálí, protože pravidelně píše články do noviny a hltá jednu knihu za druhou.

„V těch očích nebylo po přátelství ani památky,“ stojí v jeho poznámkách z ledna 1913. Slovy popisuje muže jménem Stavros Papadopoulos.

Ve skutečnosti jde o Josifa Vissarionoviče Stalina (1878-1953), který do metropole přijede, jen aby po několika týdnech odcestoval do Petrohradu, kde ho začátkem jara zatknou a odsoudí k vyhnanství na Sibiři. Trocký mu ale ukáže proslulé Café Central, kam často chodí.

Předměstí Vídně si vybírá jako své útočiště mladý dělník Josip Broz Tito (Neznámý autor / wikimedia.commons.org / Volné dílo)

Další zastávka – Mnichov

Rozlehlou budovu stojící na adrese Herrengasse 14, kde se pravidelně konají šachové partie, navštěvuje i čtyřiadvacetiletý Adolf Hitler (1889-1945). Dvakrát ho odmítnou na Akademii výtvarných umění, a tak o svém životě přemýšlí právě nad šálkem kávy.

Tře bídu s nouzí, přespává na ubytovně v Meldmermannstrasse. Ve svém díle Mein Kampf dokonce poznamená, že Vídeň z něj udělá antisemitu. V květnu 1913 rakousko-uherský pobyt ukončí a odjíždí hledat štěstí do Mnichova.

Opačným směrem, jen o pár měsíců dříve, putuje jistý Josip Broz Tito (1892-1980). Má za sebou štaci v plzeňských Škodových závodech, kde nabývá pověsti šikovného pracanta. O tom se přesvědčí v automobilce Daimler, jež leží na předměstí Vídně.

Tito platí za dobrého řidiče, a tak má na starost testování nových vozů. Činí se rovněž v odborářských spolcích.

Malíř Kokoschka tvoří střídavě v Berlíně a právě ve Vídni. (Hugo Erfurth / wikimedia.commons.org / Volné dílo)

Blýskání na horší časy

Když Stalin s Titem a Hitlerem město opustí, osiřelý Trocký se stává terčem vtipů. „Kdo povede tu revoluci? Vždyť Bronštajn tu neustále vysedává,“ prohodí pohrdavě rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Leopold Berchtold (1863-1942).

Jen pár metrů od něj – v Café Landtmann oslovuje personál zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856-1939). Vědec ve Vídni samozřejmě provozuje i svou praxi.

Opomenout nesmíme ani císaře Františka Josefa I. (1830-1916), protože i panovník tráví čas v centru Vídně. Obývá zdi palácového komplexu Hofburg, kam čas od času jezdí i jeho synovec a zároveň nástupce trůnu František Ferdinand d´Este (1863-1914).

Uměleckou obec pro změnu reprezentuje svérázný malíř Oskar Kokoschka (1886-1980), jenž pendluje mezi Berlínem a Vídní. Jenže situace, kdy je metropole kulturní oázou brzy skončí…