Vanilka patří mezi koření, které nám doma mizí rychleji, než stihneme říct „cukroví“. Její lusky vypadají nenápadně, ale vyrůstají z jedné z nejrozmarnějších rostlin na světě. Každý květ kvete jen pár hodin a bez lidské pomoci se téměř neoplodní. I proto se z vanilky stává jedno z nejdražších koření vůbec.

Její příběh ale začíná mnohem dříve, než pronikne do moderních kuchyní. Vanilku si oblíbí už dávní Totonakové, kteří ji považují za dar bohů. Aztékové ji později míchají s kakaem a Olmékové ji používají při rituálech.
Když se pak dostává díky španělským dobyvatelům do Evropy, okouzlí vanilková chuť i vůně celý kontinent. A trvá jen pár desetiletí, než se stane módní surovinou, bez které se neobejde šlechta, dvorské kuchyně ani první cukrářské experimenty.

„Nejpracnější“ koření světa
Když se řekne vanilka, většina z nás si představí voňavý lusk nebo malou skleničku aromatického cukru. Ale než se k nám tahle dobrota dostane, čeká ji dramatická cesta.
Vanilkovník je totiž liána s mimořádně náladovými květy – každý z nich rozkvétá jen jediný den, a pokud ho za tu krátkou dobu neoplodní člověk, všechno končí.
V přírodě to umí jen jeden speciální druh včel, takže mimo původní území je ruční opylování jedinou cestou.
A protože se to musí stihnout během několika ranních hodin, pěstitelé vstávají ještě před východem slunce. Po úspěšném opylení trvá několik měsíců, než z květu vyroste typický dlouhý zelený lusk. Ani tehdy ale není vyhráno.
Lusky se musí správně fermentovat, nechat „dozrát“ na slunci a pak týdny dosoušet ve stínu. Celý proces je tak náročný, že jediná chyba může připravit velkou část úrody o chuť i aroma. Není divu, že je vanilka po šafránu druhým nejdražším kořením světa.

Cesta přes oceán
Když Španělé poprvé okusí kakao ochucené vanilkou, okamžitě této chuti propadnou. A tak se vanilka v 16. století vydává na svou velkou cestu přes oceán do Evropy. Zde rostlina roste, kvete… jenže lusky nikde.
Evropanům totiž chybí původní opylovač – maličká včela Melipona, která žije jen ve střední Americe, především v Mexiku. Anebo kolibříci, kteří se na opylování vanilky také podílejí. A pak přichází zlom, který navždy změní dějiny koření.
Na ostrově Réunion, tehdejším centru plantáží, přichází na možnost ručního opylování dvanáctiletý chlapec jménem Edmond Albius (1829-1880).
Jeho jednoduchý trik s bambusovou tyčinkou je geniální: umožní opylení každého květu během pár vteřin. A vanilka najednou míří na Madagaskar, Tahiti i do Indie.
Během několika desetiletí ovládne trh natolik, že Mexiko, její původní domovina, ztrácí své výsadní postavení. Evropa mezitím propadá nadšení. Vanilka se dostává na dvory, do čokoládoven, cukráren i kuchyní, kde se stává symbolem luxusu.
Francouzi s ní ochucují první zmrzlinu, britské aristokratky ji kapou do horké čokolády a benátští mistři parfémů objevují, že umí zahalit i vůni jantaru nebo růží.

Kouzlo, které voní dodnes
I když se dnes potkáváme se syntetickou „vanilkou“ (vanilin) na každém kroku, pravý lusk žádná náhražka nenapodobí. Kvalitní vanilka je navíc malý luxus.
Ta madagaskarská nabízí klasickou sladkost, tahitská zase květinový nádech a mexická má tmavší, téměř kouřové tóny.
A tak není divu, že se objevuje nejen v cukroví, ale i v parfémech, aromaterapii a dokonce v moderní gastronomii, kde se páruje se slanými pokrmy.
Je to zkrátka ingredience, která se neztratí nikdy – ani dnes, tedy celá staletí poté, co si její kouzlo zamilovaly dávné civilizace.
