Je prosinec 1378. Mladý král Václav štve jelena a nic mu nesejde na tom, že teprve včera uložili jeho královského otce k poslednímu odpočinku. Je přece král, a to z Boží vůle, všichni ho musejí poslouchat, copak on má dřít jako kůň?

Však se to nějak zařídí jako za jeho nebožtíka otce. On má svůj lov, dobrý truňk a spoustu přátel.

V roce 1361 se Otec vlasti konečně dočkává zdravého syna. Je mu již 45 let a mnozí jeho současníci se toho věku zkrátka nedožijí a již vůbec nelze tak pozdě očekávat potomka.

Jeho nástupce Václav (1361–1419) dostává ty nejlepší rádce a učitele, jako je arcibiskup Arnošt z Pardubic. Ani ne ve třech letech je princ korunován na českého krále.

„Náramně plakal a osral oltář svatého Mauricia,“ stěžuje si kronikář. V 15 letech je již zvolen římským králem za značné úplatky z královské pokladny.

Starý král kličkuje mezi svými spojenci i soupeři, aby nakonec pro Václava vybral Johanu Bavorskou. Nakloňuje si tak dosud nepřátelské Wittelsbachy.

Kralevic si ale příliš zvyká, že vše mu padá do klína jen tak, na rozdíl od jeho otce, jenž si vše vydobyl trpělivou diplomacií, nebo s mečem v ruce.

Jeho rádci, jako zmíněný arcibiskup, brzy umírají, slavný a mocný otec zemře v chlapcových sedmnácti a do toho přichází papežské schizma a morová rána. V Čechách se začíná šuškat i nahlas mluvit o konci starých dobrých časů.

A Václav je už vládnutím předem unavený. Nebo se mu do něj vůbec nechce?

Pod vlivem milců

Václav také dělá vše pro to, aby panovat nemusel. Věnuje se hlavně lovu a pití se svými milci.

Má jich celou družinu – drobné zemany a rytíře jako Jana Čúcha ze Zásady a Jíru z Roztok či měšťana Zikmunda Hulera. Nerad také pobývá v Praze a vůbec na oblíbených otcových sídlech.

Jeho oblíbenými centry loveckých výprav jsou Točník, Žebrák nebo nově postavený Nový Hrádek u Kunratic. I když do konce života užívá titulu římského krále, neobtěžuje se do Říše ani zajet, a tak je kurfiřty roku 1400 zbaven trůnu pro lenost.

Krátce nato je už podruhé sesazen z trůnu a zajat českými pány. Poprvé panskou jednotou a podruhé bratrem Zikmundem je vězněn v Rakousku.

Čechy jsou v době jeho druhého zajetí plundrovány kumpány jeho bratra, který se tu marně snaží prosadit a pro země Koruny české zůstává nadále „šelmou ryšavou“.

Kde ho pohřbít?

Po propuštění se Václav alespoň trochu snaží. Huler končí na popravišti za peněžní zpronevěru a král činí mnohé ústupky české šlechtě. Pronásleduje lapky a odbojné pány.

Vydává také Dekret kutnohorský, kde přiznává Karlově univerzitě více hlasů pro české vyučující. Dosud je měli cizinci. Teď se karta obrací.

Zprvu podporuje kazatele Jana Husa, ale proti jeho klatbě a pozdějšímu věznění a souzení v Kostnici neudělá nic. Více a více se uzavírá na své hrady, pije a věnuje se štvanicím. Na Novém Hrádku ho rovněž zastihuje zpráva o pražské defenestraci.

„Panovník se silně rozčílil, přepadl ho prudký atak mrtvice a zemřel. Byl pohřben ve Zbraslavském klášteře, po jeho zničení jej provizorně zakopal na vlastní zahradě jeden z rybářů, až posléze byly Václavovy ostatky přeneseny do chrámu sv.

Víta,“ sdělují historici Jaroslav Čechura a Václav Žůrek.