„Kupředu!“ zvolá římský velitel a s četou zbrojnošů se rozeběhne tunelem směrem k nepříteli. Za sebou mají sotva pár metrů, když v tom je přes nosy praští ostrý zápach. Křečovitě lapají po vzduchu, padají na kolena a v mučivých bolestech umírají.

Římská pevnost toho dne padne. Co stálo za úspěchem perské armády?

Píše se rok 256, když se k opevněnému městu Dura-Europos, dnes ležící na východě Sýrie, začne blížit vojsko perského krále Šápura I. (†270) z rodu Sásánovců.

Římané si na protivníka věří, a to i poté, co Peršané začnou hradby pevnosti podkopávat. Obránci se rozhodnou nečekat, až se jim nepřátelé vyloupnou pod nosem a vyrazí jim s krumpáčem vstříc.

Netrvá to dlouho, než se římští tuneláři prokopou až do podzemní dutiny vykopané Peršany. K jejich překvapení je ale štola prázdná. Co teď? Mohou se stáhnout a čekat, nebo naopak tasit zbraň a Peršanům jít vyprášit koberec. Rozhodnou se pro druhou možnost…

Využili proudění vzduchu

„Patrně se na ně zřítil strop,“ usoudí archeologický tým, který ve 30. letech 20. století odkrývá rozvaliny Dury-Europos. V místech kopaných tunelů totiž naleznou hromadu dvaceti těl ještě v plné zbroji! Skutečně vojáky zavalila zemina? Alespoň to tak vypadá.

Britský archeolog David James ale v roce 2011 přišel s jinou teorií. „Vojáci, kteří tam zahynuli, nezemřeli mečem nebo ohněm, ale byli záměrně otráveni plynem,“ věří a poukazuje přitom na nádoby se zbytky pryskyřice a síry, nalezené poblíž těl.

Podle něj Římané padli do smrtící léčky, která nemá ve své době obdoby. Peršané měli v tunelu rozdělat několik ohňů a naházet do nich síru s asfaltem, čímž vznikl jedovatý oblak oxidu siřičitého. Když pak Římané probourali tunel i z druhé strany, průvan udělal své.

Rozleptané plíce

Skutečně mohla mít tato primitivní chemická zbraň tak rychlé a devastující účinky? O oxidu siřičitém je známo, že i v nízké koncentraci způsobuje problémy s dýcháním a nepříjemné dráždění očí. V úzkém tunelu ale mohl zabíjet okamžitě.

„Dusivý plyn se jim v plicím proměnil v kyselinu,“ píše současná americká novinářka Stephanie Pappasová. Zajímavostí také je, že z dvaceti těl, jich 19 bylo Římanů a jen jeden byl perským vojákem.

Proč do jeho vojskem nastražené pasti spadl i on, je záhadou – možná se opoměl při rozdělávání ohně.

Císař jako trofej

Bitva nedopadne dobře ani pro zbytek římských vojáků. Dura-Europos padne do perských rukou a kdo útok přežije, je z města vyhnán. Král Šápur se ale nespokojí s jedním dobytým městem.

V následujících letech provede masivní ofenzívu do Sýrie, přičemž v roce 260 se mu podaří během bitvy u Edessy (dnes na jihu Turecka) zajmout i samotného římského císaře Valeriána (kolem 195–260).

Podle legendy se měl k zajatému vládci chovat mimořádně neuctivě. Nejdříve si z Valeriána udělal stupátko na koně a když už ho omrzel, dal mu do hrdla nalít roztavené zlato. Po smrti ho nařídil stáhnout z kůže a vycpat ji slámou jako trofej.

Římanům se nakonec podaří zatlačit Peršany zase zpátky, ale Duru-Europos už nikdy nezískají. Záhy po dobytí ji ale Peršané stejně opustí.