Jen se v klidu posaďte, jsem tu přece já. Stačí mě vzít do ruky… a spustí se televize, rádio, rozsvítí světla či zamknou dveře, vše, co si jen přejete. Anebo ještě počkejte. Než stisknete vybrané tlačítko, povím vám svůj příběh.

Můj nejstarší doložený předek se jmenuje Teleautomaton. Narodí se roku 1893 v laboratoři Nikoly Tesly (1856-1943) a je tak geniální, že už v pěti letech zazáří na výstavě v newyorské Madison Square Garden.

Je to dálkově řízená loďka, která se prohání v bazénku před šokovanými zraky přítomných – myslí si že ji geniální vynálezce řídí svou myslí. Ne, můj rodokmen rozhodně není nudný! Další z mých předků na počátku 20.

století rozpohybuje robota, jiný od 40. let otevírá garážová vrata. Brzy přichází na řadu naše královská disciplina ­ ovládání televizoru.

Ovladač Lazy Bones změní komfort televizních diváků. Škoda té nešikovné šňůry.

Prababička na provázku

O své slavné prababičce slýchávám často. Narodí se roku 1948 v americké firmě Zenith Electronics a má překrásné jméno – Lazy Bones (doslova „líná osoba“). Díky ní už nikdo nemusí při sledování televize vstávat z křesla!

Je to sice dobrá duše, avšak trochu nešikovná. K přístroji je připojena dlouhým kabelem, o který lidé zakopávají, zamotávají se a prababičku často proklínají. Když už úřady evidují pěknou řádku „televizních“ úrazů, její dny jsou sečteny!

Avšak není sama. Ze stejného důvodu se neprosadí ani její německý švagr Zauberschalter (Kouzelný spínač).

Pořád samí smolaři

Dědeček Flashmatic už dobře ví, že po šňůře ta pravá cesta nevede, a nechá si ji v roce 1955 odstřihnout u vynálezce Eugena Polleyho (1915-2012). Ten ho také naučí pracovat na principu přenosu světla, tedy reagovat na čtyři fotobuňky umístěné v rozích televizoru.

Ovladači to jde výborně, jen televize je z této spolupráce poněkud zmatená. Nedokáže odlišit příkazy od jiných světelných zdrojů, a když do místnosti třeba zasvítí slunce, sama se zapíná. Flashmaticův snaživý bráška, který na to přes rádiové vlny, nedopadne o moc lépe.

Vlny totiž snadno procházejí stěnami, a tak ovladač spouští nejen svůj televizor, ale zároveň i všech sousedů v domě.

Ať to nikdo neslyší!

Skutečného uznání se dočká až můj otec Zenith Space Command. Ten si nechá poradit od koumáka Roberta Adlera (1913-2007), který za základ úspěchu považuje výjimečný sluch. Přesně zaměřit se na takové tóny, které lidé slyšet nemohou.

Díky ultrazvuku vás nic neruší a ovladač může v klidu pracovat. Dokonalé! Čistě mechanické ovládání nepotřebuje ani baterie, čtyři hliníkové tyčky vydávají zvuky určité frekvence a televize hned splní požadovaný úkol.

V 60. letech se otec ještě zdokonalí – začne používat integrovaný obvod, který zlevní náklady na výrobu. Všechno šlape až do počátku 80. let, než přestane ultrazvukovému ovladači dostačovat počet funkcí… Ale pak už přicházím na řadu já!

Mocné rudé oko

Nezdědil jsem po otci výborný sluch, ale zato mám bystré oči! Tedy jedno oko. Led diodu, která vysílá infračervené záření. A jak tedy funguji? Stisknutím tlačítka uzavřete určité spoje a elektronické impulsy přemění dioda na světlo.

To se šíří k televizoru, kde ho odchytne čidlo, které z něj opět vyrobí impulsy. A s nimi už si přístroj dokáže poradit. Bystrozrakých sester a brášků mám hromadu. Jsou to specialisté na přehrávače, multimediální platformy, fotoaparáty, kuchyňské spotřebiče, otevírání dveří či ovládání světel.

A někteří řídí i několik přístrojů zároveň!

Bohužel nevidíme všude…

Co se dá dělat, všichni stárneme. A můj zrak už na novou dobu přestává stačit. Mám sice šikovné děti, ovládající například Bluetooth, ovšem ty musí dnes svádět těžký boj s chytrými telefony. Smartphony jdou tvrdě za svým cílem – nahradit všechny naše technologické společníky!

Díky správné aplikaci s nimi můžete ovládat nejen televizi, ale pomalu cokoliv v domě. A v čem jsou lepší? Přístroj je poslechne na slovo třeba i z druhého konce světa! Co tedy s námi bude, vymře náš rod?

To už bude zas jiný příběh…