Před pětasedmdesáti lety zakázala československá vláda lidem vycestovat ze země. Mnozí ale v nesvobodném státě žít nechtěli, a nacházeli proto velmi důmyslné způsoby, jak se dostat za hranice.

Pohraničníkům, hlídkujícím na silnici u vsi Lísková, se nad ránem 25. července 1953 naskytl pozoruhodný pohled. Blížilo se k nim obrněné vozidlo neznámého typu, natřené na zeleno. Velitel hlídky dal obrněnci pokyn k zastavení.

Zdálo se, že řidič brzdí, když tu náhle šlápl na plyn a kolem zkoprnělých vojáků profrčel směrem k hranicím. Za vesnicí vjel vůz do lesa, prorval tři linie drátěných zátarasů a zmizel v západním Německu. Vojáci byli tak překvapení, že zapomněli střílet.

„Tank svobody“

V podomácku upraveném vozidle se tísnil bývalý automechanik František Uhlík s rodinou, Libuše Cloudová, která uměla anglicky a mířila za svým americkým manželem, a další tři jejich známí.

Ti všichni si byli jistí, že v zemi, kde komunisté utahovali šrouby, žít nechtějí – a protože jim úřady nedovolily odjet, zvolili riskantnější způsob. Poté, co Uhlíkovi stát znárodnil autodílnu, pracoval v lese u hranic.

Při tom našel ohořelý vrak kolopásového transportéru po nacistech. Rozhodl se, že na svobodu ho odveze právě ten. Opravoval ho doma na zahradě a zvědavým sousedům vykládal, že ho bude používat na tahání klád.

To pak nějakou dobu i skutečně dělal, aby vůz vyzkoušel. Při prvním pokusu ujet se mu ale rozbil motor. Posádka se nicméně zvládla nepozorovaně vrátit domů a později mohla krasojízdu zopakovat. Takové štěstí neměl zdaleka každý.

Trestný čin opuštění republiky

Když se v únoru 1948 v Československu chopili vlády komunisté, na cesty občanů za hranice se začali dívat s nelibostí. Ještě tentýž rok vznikl trestný čin „neoprávněného opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu“.

Výjezdy do ciziny musely být v souladu se státními zájmy. Režim tam nechtěl pouštět své odpůrce, aby ho v zahraničí nekritizovali.

Zároveň potřeboval udržet lidi doma jako pracovní sílu a rozhodně neměl zájem o to, aby podmínky v ČSSR srovnávali se životem v jiných zemích – zvlášť těch nesocialistických. Kdo chtěl do ciziny, musel mít povolení.

To znamenalo absolvovat byrokratické kolečko a získat posvěcení úřadů. Nedostal ho zdaleka každý a některým nechtěl stát dát ani pas. Kdo zavdal nějaký důvod k pochybnostem o své věrnosti, nikam nesměl. Lidem, kteří se nedostali ven oficiálně, zbývala nelegální cesta.

Kopečkáři

Krátce po únorovém převratu si emigranti zkrátka sbalili kufry a pokusili se s pomocí převaděčů odejít na Západ lesem. Takovým lidem se říkalo „kopečkáři“.

Hranici tehdy strážily nepočetné hlídky Sboru národní bezpečnosti a také Finanční stráž, číhající na pašeráckých stezkách. Brzy ale začalo přituhovat. Komunisté zřídili Pohraniční stráž, kam brali jen ty nejloajálnější.

Její členové navíc povinně procházeli politickou nalejvárnou. Zároveň se budovala síť agentů a spolupracovníků činných i ve vnitrozemí. Na hranicích se stavěly pořád složitější a složitější zátarasy.

Před nimi pak vznikalo několik kilometrů široké pohraniční pásmo, kam normální lidé nesměli.

Neprostupná hradba

Postupně celou západní hranici obemkla doslova železná opona. Skládala se ze tří linií plotů s ostnatými dráty, z nichž prostřední býval v 50. letech nabitý elektřinou. Kde to šlo, vznikal před plotem pás zorané půdy, na kterém byly dobře vidět stopy.

Mezi drátěnými stěnami se na některých místech kladly miny a časem začala zátarasy doplňovat různá signální zařízení. Hradby časem stály víc než půl kilometru před hranicí, aby bylo prchající nešťastníky možné chytit i na druhé straně.

To všechno hlídali pohraničníci se samopaly a psy. Emigrující tak začali přicházet s vynalézavými způsoby, jak hlídky přelstít. Uhlíkův domácí transportér nebyl tím nejpodivnějším.

Existují zprávy o lidech, kteří se za hranici dostali na traktorech, v uneseném vlaku, na lyžích, na koni, pod vodou i v balonu. Několik uprchlíků ulétlo v letadlech.

Sportovní letadlo proti stíhačce

Například Ladislav Bezák (1932–2018). Ten pracoval jako dopravní pilot a zároveň byl mistrem světa v akrobatickém létání. Nejspíš právě proto se mu dostalo výsady – směl odkoupit vyřazené sportovní letadlo.

Za normalizace se ale začínala stahovat smyčka i kolem něj. Zjistil, že ho čeká výpověď a zákaz létání. To nemohl přenést přes srdce a spontánně se rozhodl utéct.

Krátce před Vánoci 1971 se do dvoumístné kabiny letadla nasoukala celá jeho šestičlenná rodina a Bezák se pokusil odstartovat z pole. To ale bylo rozmoklé a přetížený letoun se neodlepil od země. Jelo se tedy na letiště.

Manželka i čtyři děti nepozorovaně nastoupily a stroj vzlétl směrem Cheb. Před hranicemi kolem pomalého letadélka začala kroužit stíhačka a po čase na něj vystřelila. Akrobatický mistr zběsilými manévry klesl do mraků, kde ho stíhací pilot neviděl. Němci mu pak poslali naproti vrtulníky a doprovodili ho do Norimberku.

Král Dunaje

Pravda, že cestovat na Západ je těžké, neplatila pro sportovce Karla Brabce. V době, kdy byl režim nejtužší, vesele pendloval mezi Slovenskem a Rakouskem. Jen k tomu nevyužíval úplně obvyklou cestu. Jak to začalo?

Komunisté ho v roce 1950 připravili o obchod se sportovními potřebami a poslali ho na nucené práce. Brabec utekl a protože nevěděl, co si v ČSSR dál počít, uplaval po Dunaji do Rakouska za tetou, jištěný motocyklovou duší.

Později se vrátil pro ženu, která před cestou za hranice pod jeho dohledem trénovala ve Vltavě. V následujících měsících plavec přes řeku přepravoval v nepromokavém vaku české dalekohledy, které ve Vídni prodával, a dostal ven další dva lidi.

Výbavu postupně vylepšil o skafandr a falešné doklady. Pak ale kývl na nabídku rozhazovat na Slovensku protirežimní letáky. V Bratislavě ale sklapla klec a muž skončil na osm let v kriminále.

Po drátech elektrického vedení

O svobodě ale občas snili i úplně obyčejní lidé. Takovými byli i dělníci Robert Ospald a Zdeněk Pohl. Při plánování útěku se rozhodně nedrželi při zemi. Napadlo je, že by se dalo cestovat po drátech vysokého napětí.

Znělo to jako šílenství, ale Ospald se dozvěděl, že jeden z drátů bývá zemnící, bez napětí. Jak se po něm dopravit? Dělník vymyslel sedátka s kolečky, která by se dala na vodič zavěsit. Konstruoval je v práci a tvrdil, že si vyrábí posilovací stroj.

Mladíci pak čundrovali s vozíky v batohu a hledali vhodné místo. Na třetí pokus našli stožár u hranic poblíž Znojma. Večer vylezli nahoru a zavěsili sedátka.

První půlka cesty po drátech šla snadno, dál se ale po prověšeném laně museli přitahovat do kopce – navíc začínala bouřka. Zároveň pod nimi zrovna procházela hlídka. Pes zaštěkal, ale pohraničníci ve tmě neviděli nic. Po hodinách námahy se kamarádi dostali k druhému sloupu a proběhli do Rakouska.

Útěk v „hovnocucu“

Nové způsoby, jak ze země odejít, Čechoslováci vymýšleli až do revoluce. Za jeden z nejkurióznějších případů vděčíme Bohumilu Kňourkovi. Bydlel na Pálavě poblíž hranice, a tak věděl, jak to na ní chodí.

Do pohraničního pásma občas dostávali povolenky lidé, kteří tam museli pracovat – například lesní dělníci. Kvůli těm tam pak čas od času jezdil fekální vůz.

Kňourek se nechal zaměstnat jako jeho řidič, což nebylo těžké, protože o tohle pracovní místo se zájemci zrovna neprali. Získat povolenku pro vjezd do zakázaného pásma pak pro něj byla jen formalita.

Na místním checkpointu mu pohraničníci v červenci 1988 auto dobře zkontrolovali, jestli se v něm snad někdo neschovává. Hledat ho potom ale začali až v noci. Vozidlo našli v křoví a Kňourek byl dávno pryč. Do pádu režimu tehdy zbýval už jen rok a půl.

Oběti železné opony

Za celé období totality z Československa nelegálně odešlo několik stovek tisíc lidí. Přesný počet neznáme – odhady sahají od 200 tisíc (to je víc lidí, než kolik dnes žije třeba v celé Plzni) až k necelému půl milionu.

Režim se pak často mstil na jejich rodinách, které zůstaly doma. Velkému počtu lidí se útěk nepovedl. Skoro 50 tisíc prchajících (představme si počet obyvatel třeba Teplic) pohraničníci pochytali.

Tihle lidé pak často skončili ve vězení nebo na nucených pracích. Snadný život neměli ani po propuštění. Asi 280 uprchlíků na hranicích zahynulo. Dnes po železné oponě zůstaly naštěstí jen památníky. Zmařené a zničené životy už ale jejím obětem nic nevrátí.