Všechno má svůj začátek a vše má i svůj konec. Naše sluneční soustava není výjimkou a i její dny se jednou naplní. Potenciálním pozorovatelům ze vzdáleného vesmíru se v těch posledních okamžicích existence solárního systému nabídne zajímavý pohled…

Slunce, Merkur, Venuše, Země, Mars, hlavní pás planetek, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, Kuiperův pás, rozptýlený disk a Oortův oblak. Tak by se ve velké stručnosti dala popsat naše sluneční soustava. Celý systém však nevypadal vždy takto a i jednou v budoucnu změní svou tvář.

Nejnovější odhady hovoří o tom, že sluneční soustava začala vznikat někdy před 4,55 miliardami let. Pravděpodobně k tomu došlo při zhroucení obrovského oblaku, jehož průměr dosahoval 65 světelných let.

Na konci tohoto kolapsu se objevilo Slunce a kolem něj se postupně začali formovat jeho věrní souputníci v podobě planet. Nové výzkumy a čerstvá měření ukázaly, že v pradávných dobách se planety pravděpodobně pohybovaly blíže ke Slunci, než je tomu nyní.

To se týká především plynných a ledových obrů. Srážky s různými planetesimálami, tedy malými kamennými a ledovými tělesy, uvedly do pochodu migraci planet. Tento planetární kulečník dal sluneční soustavě současnou podobu.

A tak si osm planet v klidu obíhá kolem své mateřské hvězdy. Každá z nich má svůj vlastní neopakovatelný styl. Například Venuše při obíhání kolem Slunce rotuje zvolna od východu k západu, což ji mezi jejími sourozenci dělá výjimečnou.

Uran má pro změnu natolik skloněnou osu, že jeho pohyb okolo Slunce připomíná válení sudů. Idylka, chtělo by se říci. Občas sice do některé z planet nabourá některá z komet či planetek, ale to na fungování celého systému nemá vliv.

I když zvláště Jupiter si rád hraje a svou gravitací nevypočitatelně mění dráhy objektů, které si za cíl svého putování vybraly nitro sluneční soustavy.

Co tedy čeká sluneční soustavu v budoucnosti? Ač se zdá, že planety jsou na svých oběžných drahách pevně usazeny, nemusí tomu tak být donekonečna. V jejich oběžných drahách kolem Slunce může časem dojít k odchylkám.

Během následujících čtyř miliard let by však mezi planetami nemělo k žádnému problému dojít. Poté však už určité kolize hrozí. Výstřednost dráhy Marsu se změní natolik, že se bude krýt s oběžnou dráhou Země.

Ani Merkur nebude v klidu a svou výstřednost bude zvětšovat, čímž se přiblíží k Venuši.

Působením gravitační síly mnohem větší druhé planety pak může dojít k „vystřelení“ Merkuru ven ze sluneční soustavy nebo navedení na kolizní dráhu s některou z vnitřních planet včetně Země. Zajímavý vývoj čeká také mnohé z měsíců.

Už nyní je jasné, že některé z nich si jejich planety k sobě přitáhnou natolik, že je slapové síly doslova roztrhají. To se týká Marsova Phobosu, Jupiterova Metisu či Neptunova Tritonu. Mateřské planety těchto nešťastných měsíců se tak ozdobí novými prstenci.

Pokud bude Země existovat za nějakých 50 miliard let, což není příliš pravděpodobné, její tanec s Měsícem se stane natolik synchronní, že obě tělesa budou k sobě neustále natočena stejnými polokoulemi.

Měsíc se přitom na obloze stane menším, protože se od Země každým rokem vzdaluje o čtyři centimetry. Hlavní úlohu ve vývoji celého systému však pochopitelně hraje Slunce.

To je žlutým trpaslíkem, tedy celkem průměrnou hvězdou, jakých jsou v celém vesmíru miliardy. Jaká bude jeho budoucnost, se dá celkem snadno odhadnout. Jako každá slušně vychovaná hvězda, tak i Slunce ve svém nitru spaluje vodík a přeměňuje jej na hélium. Byť zásoby vodíku má obrovské, i ony se jednou vyčerpají…

Hvězdy typu Slunce existují zhruba po dobu deseti miliard let. Nyní je Slunce přibližně před polovinou své životnosti. Spalováním vodíku se postupně zvyšuje jeho teplota a každou miliardu let o 10 % roste i jeho jasnost.

Tento proces mimo jiné vede k tomu, že obyvatelná zóna, ve které se voda dokáže udržet v kapalném stavu, se neustále od Slunce vzdaluje.

To znamená jediné, jednoho velmi horkého dne, se voda na Zemi začne vypařovat (I když i Země cestuje směrem od Slunce, a to tempem 15 cm za rok.

V této souvislosti není bez zajímavosti, že gravitace Země působí i na Slunce, a tím zpomaluje jeho rotaci o 3 milisekundy za 100 let). Až existence vody na Zemi nebude možná, většinu pozemšťanů už z toho hlava bolet nebude.

V té době bude Země pro vyšší a složitější organismy dávno neobyvatelná. Za 3,5 miliardy let modrá planeta již nebude modrou a stane se druhou Venuší.

Za 5,5 miliardy let Slunce své zásoby vodíku v jádru začne vyčerpávat. Použije proto vodík, který má ve svých vnějších vrstvách. Tím pádem se Slunce začne rozpínat a začne se proměňovat v rudého obra. Jeho poloměr se zvýší více než 250krát.

Merkur, Venuši i Zemi tak čeká zánik uvnitř rudého slunečního pekla. Zářivost Slunce by však mohla způsobit, že roztají dosud ledové povrchy Jupiterových měsíců Europy nebo Ganymeda. Ani rudým obrem však Slunce nezůstane navěky.

Bude se postupně zbavovat těžších prvků, až se z něj stane bílý trpaslík. Postupný úbytek jeho hmotnosti způsobí chaos mezi zbylými planetami, některé z nich z rozpadající se soustavy dokonce utečou. A ty co zůstanou, se od Slunce podstatně vzdálí.

Bílý trpaslík tak bude své nyní již opět velmi chladné děti pozorovat z mnohem větší vzdálenosti a i jeho teplota bude po dobu dlouhých miliard let klesat. Až jednou vyzáří i poslední zbytky své energie a stane se černým kusem hmoty bezcílně putujícím vesmírem.