Dopravní i vojenská letadla zpravidla mívají charakteristický tvar a design, který je dán léty zkušeností ve vývoji těchto strojů. Přesto se v historii aviatiky najdou stroje, které působí poněkud bizarně. Je-libo devítiplošník?

Či letoun připomínající kolibříka? Ba dokonce letadlo, které si svým tvarem nezadá s prehistorickou příšerou?

Pojďme se na některé kuriozity ze světa letectví nyní podívat zblízka.

Šifra mistra Leonarda

Původ: Itálie

Rok: 1496

Architekt, výtvarník, sochař, vědec, vynálezce. Ne, řeč není o Járovi Cimrmanovi, ale o jednom ze symbolů renesance Leonardu da Vincim (1452 – 1519).

Z Leonardovy hlavy pochází například princip tanku, ale on svůj zrak obracel hlavně k výšinám. Slavného Itala létání přímo fascinovalo. Načrtl hned několik plánů, ve kterých se létajícími stroji zabýval.

Nalezneme zde třeba vrtulník, který by společnými silami poháněli čtyři lidé. Pozdější experimenty však ukázaly, že Leonardova helikoptéra by nejspíše nefungovala. V roce 1496 da Vinci neúspěšně vyzkoušel svůj návrh létajícího stroje.

Jeho vynález v mnohém připomíná rogalo a pohonem mu měla být lidská síla. Před pár lety dal na základě da Vinciho plánů dohromady prazvláštní kluzák římský nadšenec Angelo D´Arrigo.

Práce mu zabrala celé dva roky a ukázalo se, že Leonardo da Vinci byl vskutku vizionář. Model byl totiž schopen letu.

Vzdušný parní kočár

Původ: Británie

Rok: 1842

Ariel může být archanděl, měsíc Uranu, postava ze Shakespearovy hry Bouře, známý prací prostředek, ale také označení pro cosi, co by se dalo nazvat vzdušný parní kočár. Jakmile je řeč o kočáru, je zřejmé, že tento létající stroj pochází z raných dob letectví.

K jeho patentování došlo již v roce 1842. Ariel měl být jednoplošník s rozpětím křídel 46 m, hmotností 1400 kg a poháněn měl být pro tyto účely speciálně vytvořeným lehkým parním strojem o výkonu 50 koňských sil.

Jeho konstruktéři věřili, že jejich vynález bude normálně přepravovat cestující. Jenže onen lehký parní stroj, který ho měl pohánět, se ukázal být jako příliš těžký a nedokázal také vyvinout potřebné množství energie. Tím ovšem pokusy s Arielem neskončily.

V roce 1848 zaznamenal jeho nový model dílčí úspěch, když se v hangáru dokázal na chvíli vznést. Projekt sice nakonec žádoucím výsledkem neskončil, ale i tak má své pevné místo v dějinách letectví.

Devítiplošník z jezera

Původ: Itálie

Rok: 1921

Dvouplošníky, trojplošníky, to všechno historie letectví zná velmi důvěrně. Ale co třeba takový devítiplošník? I ten se dá v dějinách aviatiky nalézt. Stal se jím italský hydroplán, který byl zamýšlen jako klasický dopravní letoun. Měl pojmout 100 cestujících;

personál mělo tvořit šest osob a v kokpitu se měli střídat dva piloti. Letoun Caproni Ca.60 pohánělo osm motorů a nosné plochy tvořily tři trojplošné řady křídel, jejichž rozpětí dosahovalo třiceti metrů.

Cestovní rychlost měla dosahovat 130 km/h a jeho dolet činil 600 kilometrů. Strašidelné monstrum však do běžného provozu nikdy uvedeno nebylo.

Do vzduchu se vzneslo jen jedinkrát, při zkoušce, která proběhla 4. března 1921 nad jezerem Lago Maggiore nedaleko italsko-švýcarských hranic.

Dva zkušební piloti sice vytáhli stroj do výšky osmnácti metrů, poté však již začala nad nedokonalou a neohrabanou konstrukcí vítězit zemská gravitace. Stroj se zřítil k hladině a během pár minut jej pohltila voda. Bohužel, oba piloti svou odvahu zaplatili životem.

Obluda z Kaspiku

Původ: SSSR

Rok: 1966

Kaspická příšera. Tak se přezdívalo létajícímu monstru sovětské provenience. Tento stroj s označením KM patřil do rodiny ekranoplánů, což jsou stroje, které v sobě kombinují vlastnosti letadla a lodě. Tyto prazvláštní stroje létají na principu tzv.

dynamického přízemního efektu, kdy se letoun tlakem vzduchu odráží od vodní hladiny. Efekt je využitelný do výšky 10 – 15 metrů nad hladinou.

Příšera z Kaspiku byla dokončena roku 1966. Byla postavena jako středoplošník doplněný o ocasní plochy ve tvaru písmene T. Optimální letová výška byla mezi 4 až 14 metry nad hladinou moře podle letové rychlosti.

Cestovní rychlost dosahovala 430 km/h, maximální až 500 km/h. Během letových zkoušek prokázal tento ekranoplán prokázal dobrou stabilitu i řiditelnost.

A že se skutečně jednalo o gigantické monstrum, svědčí i jeho délka a váha, příšera na délku měřila 90 metrů a její vzletová hmotnost činila 544 tun. Jen pro srovnání: Boeing 747 měří na délku 70 metrů a jeho vzletová hmotnost se pohybuje kolem čtyř set tun…

KM bylo zničeno při havárii v roce 1980.

Robocop mezi letadly

Původ: SSSR

Rok: 1972

Sovětští inženýři si s návrhy obojživelných letadel docela vyhráli.

Příkladem může být prazvláštní stroj s názvem Berijev VVA-14. Pochází z počátku sedmdesátých let a svého prvního vzletu se dočkal v září roku 1972. Neskutečně robustní stroj připomínal robota ze sci-fi filmů.

Velký centrován měl na vrchu umístěn proudový motor, který dokázal vyvinout maximální rychlost až 760 km/hod. Po stranách měl stroj jakási „zakrslá“ křídla, na nichž měly být původně umístěny gumové plováky pro přistávání na vodě.

Protože musely vydržet dynamické namáhání při klasickém vzletu a poté se měly „zatáhnout“ vysátím stlačeného vzduchu z jejich vnitřního objemu, nebyla jejich konstrukce jednoduchá. Ukázalo se, že manipulace s nimi za letu není vůbec jednoduchá.

Největší problémy způsobovalo, že gumové tělo se odmítalo poskládat do vyhrazeného prostoru a visící části za letu zvyšovaly odpor letounu.

Celkem bylo provedeno přes 100 cyklů nafouknutí a zatažení, ale nakonec byl systém vyhodnocen jako nevyhovující a plováky gumové byly nahrazeny klasickými kovovými. Berijev VVA-14 byl zajímavý i proto, že využíval tzv. přízemního efektu.

Každé křídlo vytváří podtlak na vrchní straně křídla a přetlak na spodní straně. Blízkost země však brání jejich dokonalému vyrovnávání.

Ve většině případů jde o nežádoucí jev, ovšem VVA-14 jej měl naopak využívat k úspoře paliva při krátkých přeletech či při letu v malé výšce. Aby byl efekt co největší, bylo nutno vytvořit křídlo s „tlustým“ profilem.

Protože však mělo příliš velký odpor, byl nakonec takto koncipován centrován stroje a díky tomu se přízemní efekt začal objevovat již ve výšce 12 metrů. Letoun byl testován po dobu tří let.

Jeho určení bylo dané, měl za úkol vyhledávat a následně likvidovat nepřátelské ponorky. Do výzbroje sovětských vzdušných a námořních sil se nicméně nakonec nedostal.

Zradily ho zejména opakující se problémy s avionikou a systémy řídícími využívání přízemního efektu.

Nezjistitelný bombardér

Původ: USA

Rok: 1989

Nejdražší letadlo na světě. Tímto titulem se může honosit americký strategický bombardér Northrop B-2 Spirit. Vždyť cena jednoho kusu dosahuje až dvou miliard dolarů.

Ve světě se proslavil především tím, že využívá technologii Stealth, která omezuje jeho zjistitelnost radarem.

Je totiž vyroben z uhlíkových kompozitů, čímž je výrazně omezeno množství vyzářených či odražených zvukových, infračervených, optických i radarových signálů.

Tepelné a akustické vyzařování je navíc snižováno na velmi nízkou úroveň mícháním horkých výfukových plynů s proudy studeného vzduchu před tím, než opustí trysky.

Letoun dosahuje nadzvukové rychlosti a pozoruhodný je jeho dolet, který činí více než 11 000 kilometrů.

Při svém prvním bojovém nasazení během války v Kosovu v roce 1999 tyto stroje letěly ze své základny v centrální části USA až na Balkán a zase zpět jen za pomoci tankování během letu.

Ve své výzbroji může nést až 16 jaderných bomb B-61, schopných zavrtat se do země a zničit hluboké podzemní bunkry. Celkem bylo vyrobeno 21 kusů tohoto tajemného stroje.

UFO ve tvaru kolibříka

Původ: USA

Rok: 2002

Na první pohled připomíná UFO. Ale není to výtvor mimozemšťanů, tento letoun pochází z dílen společnosti Boeing. Nese označení X-45 a zcela se obejde bez lidské posádky.

Dosáhne rychlosti 919 kilometrů za hodinu a jeho dolet činí 600 kilometrů.  Boeing X-45 se vyznačuje nízkoprofilovým hřbetem a trupem prolnutým do křídel. Z boku trochu připomíná kolibříka v letu.

Na jeho vývoji se kromě mateřské společnosti podílelo i americké vojsko a agentura DARPA, jejíž specialitou jsou robotické systémy. Letoun může být ovládán dálkově, vojenští činitelé však preferují naprosto autonomní alternativu.

V roce 2007 byl úspěšně otestován jeho mladší bratříček nesoucí označení X-48. První prototyp byl ovládán pomocí vln o ultravysoké frekvenci, ale od druhého stroje začalo být využíváno satelitní spojení.

Naprosto unikátní vlastností však je možnost „kontejnerizace“. Po skončení mise lze letoun rozložit na díly a naskládat do dvou plastových kontejnerů o rozměrech 6 x 4,5 x 2 metry, které jej umožňují skladovat bez jakékoliv údržby až po dobu 10 let.

Po vzoru opeřenců…

Původ: Kanada

Rok: 2010

S helikoptérami se setkáváme běžně, ale s ornitoptérami? To už je vzácnost. Jak název napovídá, jedná se o letoun, který se nechal inspirovat v ptačí říši; při letu totiž svými křídly mává.

Klasická koncepce ornitoptér pochází z roku 1874 od Francouze Alphonse Pénauda (1850 – 1890). Křídlo je rozděleno na dvě poloviny a je připevněno ke statickému nosníku.

Křídla se pohybují naráz nahoru a dolů, čímž vytvářejí vztlak a dopředný tah. V dobách, kdy byla aviatika v plenkách, se zdálo, že ornitoptéry mají budoucnost. Leč následný vývoj je poslal na smetiště dějin. I když, ne tak docela.

Koncem loňského léta se inženýrům z torontské univerzity podařilo sestrojit funkční ornitoptéru. Nesla název Sněžný pták a rozpětí jejích křídel bylo stejné jako u Boeingu 737. Byla ovšem podstatně lehčí, vždyť byla poháněna lidskou silou.

Sněžný pták se ve vzduchu udržel necelých 20 vteřin a dosáhl průměrné rychlosti 25,6 kilometrů v hodině. Jen s rozjezdem mu musel pomoci automobil…