Naposledy se v centru dění ocitne v říjnu loňského roku, kdy je konečně dokončen přesun ostatků jeho nejslavnějšího „nájemníka“ jinam.

Je to paradoxně právě on, španělský diktátor Franco, který nechá místo, mající se rovnat „vznešenosti starých památek, které vzdorují času a zapomnění“ postavit.

Není to hned. Než se představy architektů Pedra Muguruzy (1893–1952) a jeho následovníka Diega Méndeze (1906–1987) naplní, trvá to 18 let. Potom se necelých 50 kilometrů od Madridu otevře Španělům, živým i mrtvým, monument známý pod názvem Údolí padlých.

Dnes tu svůj věčný sen sní téměř 34 000 obětí španělské občanské války, jednoho z nejkrvavějších konfliktům 20. století, který pučem v roce 1936 rozpoutá právě generál Francisco Franco (1892–1975), což ve výsledku stojí život přes půl milionu lidí.

Odpočívají tu zástupci obou táborů – vítězných nacionalistů i poražených republikánů. Původní záměr přitom počítá jen s těmi prvními.

Původně jen pro vítěze

Když v dubnu 1939 občanská válka skončí, roztrhne se s nejrůznějšími památníky na počest obětem pytel. I generál Franco chce jeden takový pořídit. O další upomínkovou desku či sloup ale nestojí.

Jeho představy jsou daleko velkolepější – památník antických rozměrů, který by čelil času a zapomnění a budoucím generacím sloužil jako místo, kde budou vzdávat hold těm, kteří učinili Španělsko lepším.

Jinými slovy – má jít o oslavu vítězství „nacionalistické křížové výpravy“ a v tomto duchu mají být vybíráni i jeho zesnulí obyvatelé.

Jenže poté, co se začnou z nařízení vlády, často bez souhlasu a vědomí pozůstalých, přemisťovat do Údolí jejich ostatky, se přijde na to, že těla nacionalistických padlých nedostačují k vyplnění prostoru pohřebiště.

A tak jsou, oficiálně v rámci politiky vedené „smyslem jednoty a bratrství mezi Španěly“, kritéria pohřbení zjednodušena pouze na španělskou národnost a katolickou víru. To, na čí straně nebožtík za života stál, není podstatné.

Do práce, muklové!

Stavební práce začnou v roce 1940 a podle původních plánu má být hotovo do pěti let.

Jenže ono vytesat v žulové hoře do hloubky 240 metrů podzemní kryptu, později papežem prohlášenou za baziliku, a nad ní vztyčit monumentální, 152 metrů vysoký kříž, mimochodem považovaný za největší v křesťanském světě, není jen tak.

A tak Franco probere lágry, odkud vyšle tesat svatyni do skály politické vězně. Podle některých zdrojů je jich 20 000, podle jiných pár set. Ne všichni úmornou dřinu, stíženou odfláknutými bezpečnostními opatřeními, a to hlavně při práci s dynamitem, přežijí.

Je to neúcta k obětem!

Většina Francových megalomanských požadavků je splněna, jen bazilika musí být nakonec zmenšena. Původně je totiž větší než bazilika sv. Petra ve Vatikánu, což není tamním duchovním zrovna po chuti.

Definitivně hotov je monumentální komplex, jehož vchod hlídají dva andělé se širokými meči a postavou Arnolda Schwarzeneggera, v roce 1958. Oficiálně otevřen je ale až 1. dubna následujícího roku, na 20. výročí konce občanské války.

Jen dva dny předtím jsou sem na Francovo popud převezeny ostatky Josého Antonia Prima de Rivery (1903–1936), zakladatele fašistické strany Španělská falanga. Dlouho je jediným hrobem se jménem. V roce 1975 přibude ještě jeden – označený Francisco Franco.

V obklopení téměř 34 000 padlých z obou táborů občanské války, přičemž na smrti řady z nich má osobní podíl, tu diktátor leží až do října 2019. Nedlouho předtím španělská vláda usoudí, že „Francova hrobka je neúctou k obětem, které jsou v Údolí padlých pohřbeny“ a i přes protesty jeho příbuzných prosadí přesun k manželce na hřbitov na madridském předměstí Fuencarral – El Pardo.