„Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náruči je nosí, březí ovečky šetrně vede,“ tak vystupuje Bůh ve Starém zákoně. Hebrejská tradice považuje ovci a jehně za symbol člověka jako člena Božího stáda.

Nejčastější obětí Bohu se stává právě beránek, přikazuje to ve starozákonních předpisech Mojžíšův zákon. Nový zákon jako beránka označuje ukřižovaného Ježíše Krista (7/1 př. n. l–29/36 n. l.).

Beránek s vítěznou korouhví značí zmrtvýchvstalého Krista.

Někdy stojí zvíře na skále, ze které prýští prameny, jako symbol vykoupení směřující do čtyř světových stran, palmové ratolesti připomínají na obrázku mučení, písmena alfa a omega koloběh věčného života.

Maso z beránka se stává tradičním velikonočním jídlem, ovšem od 19. století se u nás místo pečeného jehněčího servíruje na Velikonoce beránek sladký, pečený z těsta.

Jidáše: Připomínají zrádcovu oprátku

„Dej si na ně med,“ říká matka děvčeti, které se nedočkavě vrhlo na čerstvě upečené a vonící jidáše. Dívka přikývne a kape na zlatavý moučník žlutě průhlednou hustou hmotu.

Podle pověry má med strávníky ochránit před uštknutím hada, bodnutím vosy a vlastně i jakoukoli jinou otravou. Jidáše, pečivo z kynutého těsta, se připravují na Zelený čtvrtek a Velký pátek buď ve tvaru vdolku, nebo stočeného provazu.

Ten připomíná oprátku, na níž se oběsil Jidáš Iškariotský, jeden z Kristových učedníků. Trápilo ho svědomí kvůli tomu, že zradil Krista.

Mazanec: Pamlsek pro chudé i vězně

„Nezapomeň nachystat mazanec ke svěcení,“ připomíná hospodyně své dceři. Ta připraví čerstvě upečený bochánek k ostatním věcem, které ponesou na Boží hod velikonoční do kostela.

„Málokteré stavení jest o Velikonocích, kde by se mazanec nenalezl,“ píše Magdalena Dobromila Rettigová (1785–1845).

„Když pěkně upečen je, dej s barevnými vejci ke svěcení… Mazaneček rozděl pak mezi domácí lidi na památku zmrtvýchvstání našeho Spasitele a ten velký požívej podle libosti,“ popisuje dobové zvyky.

Všichni členové rodiny dostanou ze sladkého bochánku kousek, stává se i výslužkou pro koledníky. Mazance nakoupené z obecních peněz pak slouží ve středověku jako almužna pro chudé.

Později v novověku, během vlády rakouského císaře Josefa II. (1741–1790), mají městské rady ve zvyku obdarovat mazanci nemocnice, obecní školy a někdy dokonce i věznice.